A také pro závěrečnou scénu, obrysy hor v pozadí pro výjevy na Brünnhildině skále. Kulisy v této produkci moc nehrají, nicméně herci na to při čtvrteční generálce dali částečně zapomenout.
Především impozantně zlovolný Hagen Hanse-Petera Königa s mohutným hlasem, nebo váhavý a slabošský Gunther v podání Stefana Heidemanna, ale také výrazná Renée Morlocová jako Waltrauta. Představitel Siegfrieda Wolfgang Schmidt na generálce jen opatrně markýroval, zato Frances Ginzerová zpívala Brünnhildu naplno svým zářivým, byť možná pro tuto roli příliš lehkým sopránem.
Dobře se poslouchalo i vyrovnané trio sudiček a dcer Rýna. Orchestr se pod vedením dynamického Johna Fiora bezesporu ocitl na trnité, ale dobré cestě k Prstenu. Kam by ho dovedla, kdyby nešlo o jednorázovou produkci, lze jen hádat.
V té souvislosti nutno přidat pár obecnějších poznámek k celému projektu. V Německu by se určitě našly invenčnější Prsteny než ten, který v Düsseldorfu před patnácti lety připravil Kurt Horres. Inscenace akcentuje určité sociální aspekty, inspiruje se dobou vzniku díla, ale s jasnou myšlenkou nepřichází.
O zásadní přínos se postaral dirigent Fiore, který doslova mobilizoval orchestr Národního divadla k pozoruhodnému, byť zdaleka ne dokonalému výkonu. A pak tu byla řada skvělých herců. Jenže právě jejich vklad se kuriózním bumerangovým úderem obrací proti Národnímu divadlu.
Všichni diváci totiž mohli na největším a nejtěžším díle operní literatury poznat pěveckou a hereckou úroveň středního německého divadla. Nosné, bohaté, syté hlasy, precizní, intenzivní a uvolněné herectví, schopnost vypracovat psychologické situace, dát postavám osobnostní profil, a to přesto, že režie sama o sobě inspirativní nebyla.
Umělci, kteří v produkci účinkovali, patří k vysokému evropskému standardu, ale nejsou z luxusní extratřídy. Mnozí zpívají v Bayreuthu, i když ne vždy takové velké role jako v Düsseldorfu, potažmo v Praze. Což neznamená, že by je nemohli (třeba John Wegner svého Wotana) suverénně ztvárnit i na největších scénách a festivalech. Konkurence ve světě je však velká.
Bohužel tato měřítka platí kdesi daleko. Ale proč vlastně? Jak to, že do Prahy musí přijet divadlo z Düsseldorfu, abychom viděli nadprůměrnou produkci? Jak je možné, že vedle profesionálů z Deutsche Oper am Rhein, kteří jsou jistě schopni na patřičné úrovni zvládnout nejen Richarda Wagnera, připomíná operní soubor první české scény hvězdnou pěchotu z nejmenované televizní pěvecké soutěže?
Ukřičená osmička českých sólistek, jež trčela v inscenaci Valkýry, byla smutným důkazem. Co s tímto žalostným stavem hodlá vedení státem relativně slušně dotovaného Národního divadla dělat? O tom by se mělo přemýšlet, ne o obskurních záležitostech, jako je Fantom opery nebo Montezuma.
Jako reklama managementu Národního divadla je však celý Prsten Nibelungův jistě skvělá věc. Čárka za první provedení kompletní tetralogie na této scéně bude v análech bezesporu tučná, bez ohledu na to, že šlo fakticky o pouhá dvě (berme tetralogii jako celek) představení.
Pokud odečteme premiérové VIP hosty a uvážíme-li, že druhá série je pražskojarní, tedy opět svým způsobem specifická záležitost, a že veřejné generálky jsou vždycky jen z nouze ctnost, pak těžko říci, kolik obyčejných domácích zájemců vůbec má šanci Prsten vidět. Přitom vidět by ho rozhodně měli.
Pozn. red.: Národní divadlo neumožnilo novinářům zhlédnout premiérové představení. Proto přinášíme hodnocení generální zkoušky Soumraku bohů.