Však také nechci tenhle post vykonávat dlouho. Na administrativu mám lidi, ale i tak s ní mám mnohem víc co do činění, než jsem původně myslel. Chtěl jsem však vyhovět přátelům z divadelních kruhů a také mne lákala představa, že budu se všemi svými kolegy, takříkajíc s celou svou rodinou, nějaký čas na jednom místě. Dosud jsme se toulali.
Recenzi na Večer tříkrálový, s nímž přijel Marthalerův curyšský Schauspielhaus do Prahy, čtěte ZDE. |
Je pravda, že ve vlastních hrách a do určité míry i v činoherních kusech mohu nacházet vlastní rytmus, vytvářet vlastní scénickou hudbu, zkrátka mám volnost. V opeře je naopak určující hudba. Ale práce v opeře je vzrušující právě tím neustálým balancováním mezi svobodou a mezi nutností podřídit se hudbě.
Co překvapí činoherního režiséra, když přijde do opery?
V činohře mohu až do premiéry neustále něco vylepšovat, v opeře začnou v určité chvíli orchestrální zkoušky a deset dní před premiérou je pro režiséra konec. Mohu ještě korigovat, ale už ne tvořit. Na této zvláštnosti ztroskotali mnozí činoherní, ale i filmoví režiséři. Ovšem pro mě je to přizpůsobování se ohromně napínavé.
Činoherec vám také nikdy nenamítne, že to či ono neuhraje, protože musí zpívat...
Inscenoval jsem už mnoho oper, vesměs s dirigentem Sylvainem Cambrelingem. Také jeho zásluhou byli vždy vybráni zpěváci, kterým jsem mohl zcela důvěřovat: když řekli, že tohle nezahrají, měli pravdu. A naopak: pokud jsem jim řekl, prosím, zahrajte to či ono, a oni to mohli zahrát, udělali to. S jinými bych nebyl ochoten pracovat - ani za velké peníze!
Vaše letošní salcburská inscenace Figarovy svatby, odehrávající se na úřadě, vyvolala v hledišti hlasité výkřiky nesouhlasu. Je operní publikum stále konzervativnější než činoherní diváci?
V principu ano, ale záleží na tom, kde. Salcburské publikum je extrémně konzervativní - jak v opeře, tak v činohře. Ale jsou města jako Basilej nebo Stuttgart, která mají v obou žánrech velmi vstřícné obecenstvo. U nás v Curychu je publikum také do jisté míry konzervativní a občas mívá problémy. Ale člověk se musí znova a znova pokoušet strhnout diváky na svou stranu, nadchnout je pro nové věci. Divadlo totiž postupuje kupředu velmi rychle: po deseti letech už je všechno staré. A protesty? Ty musí být, bez nich to v divadle nejde.
Jak jste vlastně přišel na nápad umístit Mozarta na městský úřad mezi věšáky, polohovací křeslo, řečnický pult a ještě přidat postavu, která doprovází recitativy na elektrické klávesy místo cembala?
Figarova svatba pojednává přece o svatbě. V tomhle kuse se lidé nechtějí ani tak milovat jako ženit a vdávat, a to hezky švihem! A tak jsme vymysleli jakýsi svatební institut. S elektrickou klaviaturou přišel dirigent Cambreling. Operní diváci totiž nejčastěji spí při recitativech. Tak jsme se je rozhodli probudit.
Vaše Káťa Kabanová se zase odehrávala v oprýskaném paneláku, místo lyrické scenérie byl na jevišti zrezivělý vodotrysk a nástěnný kalendář. Příroda pro vás není podstatná?
Naopak! Miluji přírodu - až příliš na to, abych na jevišti vytvářel její kašírovanou pseudopodobu. V Janáčkově hudbě je spousta přírodních obrazů, ale vlastní téma opery vytváří k té nádheře kontrast: odehrává se v uzavřené, omezující společnosti, kde každý sleduje každého a z níž je nemožné uniknout.
Christoph Marthaler |
Režisér Christoph Marthaler se narodil roku 1951. Studoval hru na několik hudebních nástrojů, komponoval scénickou hudbu. Odmítl nabídku několika světových cirkusů, aby u nich nastoupil jako klaun. Dodnes o sobě tvrdí, že klaunem tak trochu zůstal. Jeho první samostatné divadelní projekty spadají do počátku osmdesátých let a jsou spojeny s Curychem a Basilejí. O něco později začal režírovat i operu. Hudba hraje významnou úlohu i ve všech jeho činoherních inscenacích. |
Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
Režisér Christoph Marthaler při projevu před pražským představením Shakespearova Večeru tříkrálového. |