Například odpověď na otázku, zda se lze radovat nad českou hudební scénou loňského roku, přesněji scénou prezentovanou vydanými nahrávkami, záleží asi na nátuře posluchače. Pokud mu postačí k radosti několik málo alb, jež nějak podstatněji ozvláštnila obligátní principy dosavadní hudební tvorby, pak může být třeba i šťasten. Vždyť na nevelkou zemi jich je tak akorát. Jestliže však očekával nějaké inspirativní vzedmutí, či snad dokonce vlnu "nové" hudby, tak klidně může prodat gramofon.
Nebýt Ivy Bittové (pokolikáté už?), která ještě důrazněji než třeba na předloňské vynikající bartókovské desce vstoupila hlavní branou do kultivované zahrady zvané vážná hudba (CD Classic), aby ji citlivě přeroubovala, nebýt tradicionalistických, přesto nesrovnatelných Majerových brzdových tabulek, nebýt rockerského Pluta, a především komorního tria Sledě, živé sledě a jejich úžasného alba Miláček přetváří krajinu, nezbývalo by než poslouchat (až na několik dalších výjimek: Milcová, Klar, Deep Sweden, DG 307) spíše standard.
A tak proto, abychom zaslechli něco inspirujícího, se vyplácí zajít občas také do klubů - na festival Alternativa, který se v Praze uskutečnil loni pošesté, na rovněž už tradiční Marathon soudobé hudby, anebo na některý z koncertů world music: zde je však převážně prostor pro importovanou hudbu; české muzikanty etnické obrození snad teprve čeká (půdu pro něj připravuje například brněnské vydavatelství G-Music). Hudební alternativa, vnímaná donedávna spíše jako pojmenování pro "okrajový" fúzující rock, je tedy přece jen v žánrově širším světle už poněkud archaickým termínem, asi podobně jako se jím dnes stal také rock "klasický".
O zastaralém slovníku hovoří v souvislosti s alternativou například brněnský skladatel a dramaturg tamní pověstně nekonvenční scény Skleněná Louka Zdenek Plachý: "...Skleněnou louku někdo nazývá alternativou, ačkoliv my nevidíme kolem nic, vůči čemu bychom chtěli tvořit alternativu..." (Salon 86/1998). Plachý říká, že na Skleněné louce vlastně jde spíš o prchání z tradice běžného koncertního, literárního či divadelního provozu.
Tento úprk je však dnes většinovým publikem, formovaným dramaturgy velkých rádií a televizí (vyjma například rozhlasové Vltavy či ČT 2), vnímán téměř jako podivínství, a tak skutečně uprchnout (do "jinakosti") je takřka hrdinský čin - vezměme třeba fyzické básnictví Petra Váši, který své "zvuky fauny" loni vydal na CD.
Ještě tak do poloviny devadesátých let, v poněkud otevřenější společenské atmosféře, tomu u nás tak nebylo. Tehdy byla alternativní svým způsobem i Lucie Bílá (na albu Missariel z roku 1992 přece reformovala zaběhnuté klišé české pop-music), protože být alternativním ještě nevyžadovalo kuráž a neznamenalo to ohrožení vlastní kariéry. Umělecká kuráž se vytrácela později, například s "dohodami" bohatých nadnárodních gramofonových firem s těmi menšími, tedy s požíráním malých ryb. To, že se dodnes drží nad vodou vydavatelství Black Point, Rachot/Behémót nebo Indies je výsledkem hlavně nadšení.
Aktuální situaci výmluvně popsal kapelník kdysi z donucení undergroundových Plastic People Of The Universe Milan Hlavsa v Lidových novinách (23. 11. 1998). "Z rokenrolu se stala továrna na výrobu peněz a kapely, které chtějí něco říct, končí opět v podzemí. Začínající kapely to mají strašně těžké a potřeba života v undergroundu právě nyní znovu nastává." Hlavsova slova znějí téměř jako náčrt nějaké nové kulturní charty. Má-li Hlavsa pravdu, pak je třeba se vážně ptát nejen po zdraví české hudby, ale i po zdraví celé společnosti, "normalizované" na politické scéně třeba smlouvami velkého ohně s velkou vodou, které vlastně také předem vylučují alternativu.
Nebýt Ivy Bittové (pokolikáté už?), která ještě důrazněji než třeba na předloňské vynikající bartókovské desce vstoupila hlavní branou do kultivované zahrady zvané vážná hudba (CD Classic), aby ji citlivě přeroubovala, nebýt tradicionalistických, přesto nesrovnatelných Majerových brzdových tabulek, nebýt rockerského Pluta, a především komorního tria Sledě, živé sledě a jejich úžasného alba Miláček přetváří krajinu, nezbývalo by než poslouchat (až na několik dalších výjimek: Milcová, Klar, Deep Sweden, DG 307) spíše standard.
A tak proto, abychom zaslechli něco inspirujícího, se vyplácí zajít občas také do klubů - na festival Alternativa, který se v Praze uskutečnil loni pošesté, na rovněž už tradiční Marathon soudobé hudby, anebo na některý z koncertů world music: zde je však převážně prostor pro importovanou hudbu; české muzikanty etnické obrození snad teprve čeká (půdu pro něj připravuje například brněnské vydavatelství G-Music). Hudební alternativa, vnímaná donedávna spíše jako pojmenování pro "okrajový" fúzující rock, je tedy přece jen v žánrově širším světle už poněkud archaickým termínem, asi podobně jako se jím dnes stal také rock "klasický".
O zastaralém slovníku hovoří v souvislosti s alternativou například brněnský skladatel a dramaturg tamní pověstně nekonvenční scény Skleněná Louka Zdenek Plachý: "...Skleněnou louku někdo nazývá alternativou, ačkoliv my nevidíme kolem nic, vůči čemu bychom chtěli tvořit alternativu..." (Salon 86/1998). Plachý říká, že na Skleněné louce vlastně jde spíš o prchání z tradice běžného koncertního, literárního či divadelního provozu.
Tento úprk je však dnes většinovým publikem, formovaným dramaturgy velkých rádií a televizí (vyjma například rozhlasové Vltavy či ČT 2), vnímán téměř jako podivínství, a tak skutečně uprchnout (do "jinakosti") je takřka hrdinský čin - vezměme třeba fyzické básnictví Petra Váši, který své "zvuky fauny" loni vydal na CD.
Ještě tak do poloviny devadesátých let, v poněkud otevřenější společenské atmosféře, tomu u nás tak nebylo. Tehdy byla alternativní svým způsobem i Lucie Bílá (na albu Missariel z roku 1992 přece reformovala zaběhnuté klišé české pop-music), protože být alternativním ještě nevyžadovalo kuráž a neznamenalo to ohrožení vlastní kariéry. Umělecká kuráž se vytrácela později, například s "dohodami" bohatých nadnárodních gramofonových firem s těmi menšími, tedy s požíráním malých ryb. To, že se dodnes drží nad vodou vydavatelství Black Point, Rachot/Behémót nebo Indies je výsledkem hlavně nadšení.
Aktuální situaci výmluvně popsal kapelník kdysi z donucení undergroundových Plastic People Of The Universe Milan Hlavsa v Lidových novinách (23. 11. 1998). "Z rokenrolu se stala továrna na výrobu peněz a kapely, které chtějí něco říct, končí opět v podzemí. Začínající kapely to mají strašně těžké a potřeba života v undergroundu právě nyní znovu nastává." Hlavsova slova znějí téměř jako náčrt nějaké nové kulturní charty. Má-li Hlavsa pravdu, pak je třeba se vážně ptát nejen po zdraví české hudby, ale i po zdraví celé společnosti, "normalizované" na politické scéně třeba smlouvami velkého ohně s velkou vodou, které vlastně také předem vylučují alternativu.
