Prosím stručně = zábavný Václav Havel

  9:37
Možná vás to překvapí, ale Václav Havel umí být zábavný. Klidně si udělá srandu sám ze sebe. Napsal třeba grotesku o ráčkování.

Václav Havel - Václav Havel | foto: Dan MaternaMF DNES

Vtipné příhody najdete i v jeho knize Prosím stručně, v níž popisuje i vztah ke svým dvěma manželkám.

Havel a vtipálek? Že vám ta dvě slova k sobě vůbec nepasují? Jenže Václav Havel není jen bývalý disident a prezident, filozof a seriózní dramatik. Není to jen muž, který v projevech tak rád hlásal ideály, vyzýval k pravdě a kázal o morálce. Ve své nejnovější knize Prosím stručně, kde popisuje své zážitky z posledních patnácti let, ukázal i jinou tvář. Diplomatický jazyk intelektuála na mnoha místech odložil a použil o poznání jadrnější slovník.

Zveřejnil třeba následující vzkaz správě Pražského hradu: „Vyčistit hnusné koberce u výtahu z tunelu. Princ, když to viděl, se poblil.“ Pokyny spolupracovníkům a denní zápisky jsou jen tak náhodně rozesety v knize, jejíž hlavní část tvoří rozhovor a úvahy z cest po světě, ale určitě jsou tím nejzajímavějším.

Díky nim si třeba můžete Václava Havla představit s koštětem v ruce, jak opatrně vyhání z jednoho kumbálu na Hradě zatoulaného netopýra.

„Toto je má nejupřímnější knížka. Proto jsem nezvykle nervózní, jak bude přijata,“ prohlásil Havel na pražském knižním veletrhu.

Nechává čtenáře nahlédnout do politického zákulisí. Za třináct let ve funkci prezidenta zažil leccos. Potlesk i podrazy. A také podivné příhody. „Někdo mi nedávno vysvětloval, že své popsané či zahozené papíry, plné státních tajemství, si mám drtit, ale že drtičku mi Hrad nemůže půjčit, a že mám tedy všechny papíry shromaždovat na tajném místě a jednou za čas je tajně vozit do hradních drtiček,“ popisuje zážitek z roku 1995, který vypadá tak trochu jako úryvek z některé jeho absurdní hry. Taky se Havel o řádek níž rozčiluje: „Jenomže já tady nejsem někomu pro blázny!“

V knize o sobě prozradí mnohé. Nejen to, že nemůže vystát svého nástupce Václava Klause, o němž mluví jako o nepříjemném narcisovi. Přiznává, že se bál společných debat a Klausova „plísnění“.

Chvílemi je zlomený, pochybující, otrávený, vyčerpaný, lítostivý, ale pak se záhy promění v bojovného glosátora, kritika čecháčkovské průměrnosti a zábavného vypravěče, který třeba s ironií sobě vlastní popisuje svůj věčný boj s moderní technikou.

„Milý V., už mi nikdy, prosím, nevyměňuj počítač za novější nebo nedávej do něj novější programy. Nejsem typ člověka, který je schopen si hrát donekonečna s nějakým strojem a ještě se radovat z toho, jak je složitý. Čím dokonalejší mám počítač, tím snadněji se stává, že si všechno vymažu,“ píše koncem roku 2000.

O dva měsíce později pokračuje: „Milý V., nevím, zda jsi přehlédl můj minulý vzkaz, ale počítač mě zlobí stále. Hlavně dělá to, že sotva od něj na okamžik odskočím a něco nepíšu, upadne do spánku a nechce se pak probudit. Tváří se jako mrtvý. Až po deseti pokusech (přemlouvám ho, tluču do něj, lechtám ho atd.) se obvykle probere opět k životu. Nelze to odstranit? Proč by nemohl svítit, když ho výslovně nevypnu? Je to typický příklad zlepšení, které mi nesmírně ztěžuje život.“

Objednával estébákům víno
Václav Havel dokáže být vtipný nejen ve svých textech. Ti, co ho poznali blíž, se shodují: často s ním byla legrace. Třeba když jako disident seděl s přáteli ve své oblíbené pražské restauraci Rottiserie a k vedlejšímu stolu nechal přinést lahev vína. Pak se bavil, jak estébáci chvíli bojují s pokušením a vzápětí svorně zvednou skleničky a připijí na Havlovo zdraví.

Hravost se ho držela i v prezidentském období. Těsně po revoluci v tajné místnosti na Hradě našel dálnopis Varšavské smlouvy a objeveným zařízením poslal zdravici Michailu Gorbačovovi. „Později jsem se dozvěděl, že Sověti ocenili, že jsme to tak brzy našli,“ píše ve své knize.

„I za totality jsme se často smáli, někdy to byl černý humor,“ říká herec Pavel Landovský, jeden z nejbližších Havlových přátel. Posadí se pohodlně do křesla na zápraží svého domku a vypráví, jak je v roce 1977 oba zatkla státní policie. Ani tehdy se to neobešlo bez Havlových vtipných hlášek.

„Jeli jsme v mém saabu. Vašek měl na klíně aktovku s namnoženým textem Charty. Ujížděl jsem estébákům, strhnul jsem volant do jednosměrky, jenže v protisměru už na nás číhala dvě auta a za náma další dvě, takže nešlo ani vycouvat. Stačil jsem jen zaklapnout zámky u dveří. Několik chlápků začalo mlátit do auta, Vašek chtěl otevřít, ale já ho okřiknul. To jejich konání pokračovalo asi dalších pět minut a Václav najednou s vážnou tváří říká: Ti pánové budou asi opravdu od policie. To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná.“

Tenkrát je ještě oba pustili. Tvořili nerozlučný pár - bodrý herec, na veřejnosti velmi populární, a drobný dramatik, jehož hry se už uváděly i ve světě.
„Říkal mi: Já jsem tvůj přilíp, ty vlezeš všude a já za tebou,“ povídá Landovský, jenž dělal Havlovi ochránce.

„Já se mlátil rád. A Havel? Jednou, asi v roce 1976 jsem ho viděl, že se pral. To jsme mu s kamarádem Honzou Němcem ukradli jeho mercedes. Věděl jsem, kam si schovává klíčky, sebral jsem je a vyrazili jsme. Tři dny jsme s tím autem jezdili. Pak nás někdo prásknul aVáclav si nás vyčíhal, auto chránil svým tělem a spustil na Honzu - těmi svými pěstičkami do něho bušil, no spíš ho lechtal. Jako správný intelektuál,“ vypráví se smíchem Landovský.

Za Havlem jezdil na Hrádeček, rodinné sídlo u Trutnova, odtud se pak v noci vydávali k hranicím, kam vozili literaturu zakázaných autorů. „Jednou, když už byl ten jeho dům obklíčený, jsem Vaškovi zavolal, že se sejdeme o půlnoci u babičky. Musel jsem to takhle zašifrovat, protože estébáci odposlouchávali telefon. Pátrali, kdo je má babička a kde bydlí,“ dusí se smíchy Landovský.

„A Václav se dovtípil, že na něj čekám na hřbitově v nedalekém Pilníkově, kde jsem měl babičku pochovanou. Pamatuju si, že byl strašnej liják. Když jsem tam přijel, Havel najednou vylezl ze hřbitova úplně mokrej a šeptal: Jsou tam. A já: Kdo? Estébáci? A on na to: Ne, duchové! A hurónsky se zasmál. Jak tam hodinu čekal a moknul, tak si připravoval tuhle pointu.“

Český Honza prezidentem
Tenkrát mohl Havel stěží tušit, že se zhruba za deset let bude mořit s novoročním projevem. A jak píše ve své knize - pointy někdy vymýšlel hodně těžko. Synka podnikatelskointelektuálské rodiny, který nemohl studovat a strávil několik let ve vězení, zvolil komunistický (!) parlament v prosinci 1989 za prezidenta...

„Tehdy se můj příběh uzavřel opravdu pohádkovým, ne-li dokonce kýčovitým způsobem: český Honza tak dlouho bušil hlavou do zdi, až zeď opravdu spadla a on se pak stal králem,“ píše ve své knize.

Sebeironie mu není cizí, vždy se dokázal zasmát i sám sobě. Třeba když po revoluci obletěla svět fotografie, na níž přijímá už jako prezident, a tedy vrchní velitel vojenskou přísahu - před vzpřímenými vojáky stojí tak trochu přihrble, nohavice proklatě vysoko, zpod nich mu čouhají ponožky.

„Té fotografii se smál a smál se i historce, která se s tou fotografií pojí,“ říká jeho bývalý mluvčí Ladislav Špaček. „On totiž neměl krátké nohavice, jak se všude psalo. Měl na sobě starší oblek a ve vězení, odkud se nedávno vrátil, výrazně pohubl, takže mu kalhoty padaly. Proto si je vykasal úplně nahoru a očekával, že budou pomalu klesat. Jenže se zachovaly zrádně a držely se zaháknuté v nejvyšší pozici.“

A další historka, která svědčí o tom, že funkci prezidenta po všech těch komunistických papaláších dokázal polidštit. Mrazivý listopad roku 1989, plná Letenská pláň, Václav Havel má na sobě letní tenisky a klepe se zimou. „Drkotal zubama tak silně, že nemohl říct souvislou větu. A tak si sundal boty a nechal se od své ochranky nazdvihnout nad hrnec s párky. V páře se nahřál a pak promluvil ke svým národům,“ vybavila si herečka Vlasta Chramostová.

Do třetice: s dalším spisovatelem, Pavlem Kohoutem, sepsal Havel ještě za normalizace hru Rr, v níž si udělal legraci ze svého ráčkování. Na Hrádečku pak svým přátelům grotesku předvedli - foniatra si překvapivě zahrál Havel. Záhadu jeho náhle bezchybné výslovnosti brzy publikum prokouklo - až do konce textu se jeho part obešel bez jediného r.

Tady je ukázka: Havel: Buď to dokážete, nebo se zabiju. Pavel: Ale já to pchrrece nedokážu!
Havel: Sbohem!
Pavel: Nestchrrílejte! Zprrubnu to! Na drruhé strraně musíte rrozumět, že to tchrreba nepůjde rráz na rráz...
Havel: (zvedá zbraň k hlavě) Počítám: Jedna!
Pavel: Pchrrestaňte!
Havel: Dvě.
Pavel: Prroboha prrofesorre! Pvofesole! Pjofesoje!
Havel: Naposled! (Přiloží si zbraň ke spánku)
Pavel: Profesore!!! Co to... já to... slyšel jste to?? Profesore, já mám r!!! Slyšíte, jak krááásně, jak nááádherně roluje? Zázrak!
Havel: (pustí zbraň na zem, klesne vyjeveně na židli a začne ráčkovat) Já se na to, do prrrdele, vyserrru!
A zazněl potlesk.

Lákaly ho erotické uličky
V Havlově selském stavení se autorská čtení pořádala každoročně v létě. V roce 1975 neměl Havel nic připraveného, a tak narychlo - za dva dny - napsal Audienci, která se záhy stala jednou z jeho nejznámějších her. Směšný je hlavně absurdní dialog mezi plachým, přeslušným intelektuálem Ferdinandem Vaňkem a prostým a hlučným sládkem - autor byl inspirován krátkým působením v trutnovském pivovaru.
Jak vypadal jejich „rozhovor“?

Sládek: Ty, Ferdinande -Vaněk: Ano?
Sládek: Je to všechno na hovno -Vaněk: Já vím -Sládek: Prd víš! Tobě je hej! Píšeš si ty svoje hry - koulíš sudy - a všichni ti můžou bejt ukradený. Co ti vlastně schází? Vždyť oni se tě, člověče, bojej!
Vaněk: To, snad ne.
Sládek: No fakt! Ale co já? O mě se žádnej nezajímá! O mně žádný hlášení nikam neposílaj! Na mě si můžou houkat, jak chtějí! Ty Ferdinande?
Vaněk: Ano?
Sládek: Ale tu Bohdalku přitáhneš, viď že jo? Nevyflákneš se na to? Viď, že se na to nevyflákneš?

Kromě duchovní zábavy se Havel na Hrádečku tradičně staral i o pohoštění. Jednou se dokonce pokusil napodobit fenomenální hostinu z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Jenže nadívanou lahůdku pán domu neuhlídal před psy. I tak mezi přáteli platí za skvělého kuchaře. „Co by tomu asi řekl soudruh Husák? ptávali jsme se, když z kuchyně v závoji vůní vycházela současně s večernicí Havlova specialita zvaná řízky z Berry,“ vzpomíná ve svých pamětech Pavel Kohout. „Dokázali jsme být šťastní i v té fekální éře. I to bylo naše vítězství.“

Dobrou náladu se snažil Havel neztratit ani ve vězení. Byl odsouzený celkem třikrát. V roce 1979 na čtyři a půl roku. V Dopisech Olze si sice velmi často stěžuje, že už dlouho nedostal žádný dopis, ale není to jen depresivní čtení.
„Milá Olgo, začal jsem Ti vyrábět šperk z chleba, snad se Ti bude líbit. V případě reklamace vyrobím něco jiného, vypadá velmi vězeňsky. Nech mně u Puzuka (přezdívka jeho bratra) mé toaletní věci, kdyby mě náhodou pustili, abych mohl jít například do sauny vypotit ze sebe všechny vězeňské pachy... P. S. Tady jsem Ti chtěl na památku přilepit svůj první šedivý vlas, ale technicky jsem to nezvládl. Byla to pro mne příliš drobná práce,“ píše na začátku září 1979, po třech měsících ve vazbě.

A o několik týdnů později projevoval touhu po společenském životě a přemýšlel o vhodném oděvu: „Kdybys viděla nějaký hezký tmavě hnědý manšestr, můžeš ho koupit, chtěl bych si z něho nechat ušít po návratu švihácké šaty.“

Havel se vždy obklopoval společností, rád vedl bouřlivý život. V prezidentském úřadě se musel krotit. „Jsem hospodský člověk. Velmi mne bolelo srdce, když jsem v Bangkoku míjel erotické uličky. Jak rád bych se tam jednou v životě podíval! Ale věděl jsem, že jsem hostem krále, že si to nemohu dovolit... A pak jsem zjistil, že celá má delegace v čele s ministrem financí (Ivanem Kočárníkem) zmíněná místa navštívila a navíc se tam nechala vyfotografovat! Co si o tom myslí thajský král, nevím,“ povzdechl si ve své knize na poznámce s datem 1994.

Jak to bylo s Olgou a Dagmar
Ve své knize Prosím stručně Havel přiznává, že věrnost pro něj byla nesplnitelným ideálem. Popisuje, jak ještě za manželství s první ženou Olgou navštěvoval herečku Dagmar Veškrnovou, svou současnou manželku.

„Sblížili jsme se v revolučních dnech. Po jednom plese v Lucerně, kde jsme s Dášou tančili, jsem se k ní vnutil na kafe. Dal jsem pokyn ochrance, aby jeli tiše a bez světel. Prý svým troubením a svícením vzbudili celou ulici,“ vypráví Havel a na jiném místě knihy dodává: „Takže to spolu táhneme už také pěkně dlouho, brzy to bude šestnáct let.“

V lednu roku 1997 - necelý rok poté, co jeho první manželka zemřela na rakovinu -si vzal Dagmar. Mnozí mu to vyčítali. „Olga mi říkala, abych se brzy znovu oženil. Věděla, že sám být nemohu.“

Ostatně je veřejným tajemstvím, že za normalizace byl Václav Havel hlavní postavou nejednoho večírku. Historky o milostných triumfech i trapasech dával rád k dobru, byl prý dokonce mluvčím spolku hýřících mužů. „Jeho ženské? To není do novin. Ale dost často se při tom vyprávění smál sám sobě,“ říká Pavel Landovský. Při svém kumpánovi stojí i teď.

Autor: , Téma

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

  • Nejčtenější

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Básník ticha i lomozu. Se Zajíčkem se loučily stovky lidí, zaplnily okolí kostela

21. března 2024  16:22

V kostele svatého Petra a Pavla v Radotíně se ve čtvrtek 21. března stovky lidí loučily s Pavlem...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kus dřeva, který v Titaniku udržel hrdinku naživu, se vydražil za 16 milionů korun

27. března 2024  8:01

Plovoucí kus dřeva, který v oscarovém snímku Titanic pomohl udržet hlavní ženskou postavu Rose při...

RECENZE: Mlok, anebo nesmrtelnost? Kalfař v nové knize smeká Čapkovi

29. března 2024

Premium Nejdřív Kosmonaut z Čech, teď rovnou Stručná historie věčného života. Názvy svých románů umí...

KVÍZ: Co chceš více, chop se lžíce. Jak znáte film Což takhle dát si špenát?

29. března 2024

Bláznivá komedie o loupeži, zázračném omlazovacím přístroji a jedněmi nenáviděné, druhými milované...

Nechtěli ji mezi sebe, ale nedala se. Beyoncé vydala countryové album

29. března 2024

Zpěvačka Beyoncé vydala v pátek 29. března druhou část plánované albové „covidové“ trilogie. Po...

RECENZE: Způsob, jak umrtvit oživlé Kroky a skoky české animace

28. března 2024  16:15

Je to smutný paradox. V cyklu Kroky a skoky české animace sice mnohokrát zazní, že animovaná tvorba...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...