Účinnost Trierova drásavého příběhu o dívce, která se z lásky obětuje, prochází zkouškou ohněm i na scéně: měl premiéru v ostravském Divadle Petra Bezruče. Inscenaci režíruje režisér polskoněmeckého původu André HübnerOchodlo, hlavní role hrají Sylvie Krupanská a Tomáš Datslík.
Poprvé se Prolomit vlny objevilo na jevišti v norském Oslo loni v září v úpravě Vivien Nielsenové. Pro českou inscenaci prošel divadelní scénář ještě další revizí dramaturgyně Ilony Smejkalové a režiséra Hübnera-Ochodla.
V Trierově filmu se naivní Bess, členka tuhé náboženské komunity, vdává za těžaře Jana. Po svatbě se manžel opět vrací na plošinu a Bess, která rozmlouvá s Bohem, prosí za jeho návrat. Jan se skutečně vrací, ovšem jako ochrnutý mrzák, zraněný při nehodě na plošině.
Tady začíná nejkontroverznější část příběhu, která donutila diváky v kině nejen plakat, ale bezmála i zvracet. Jan přesvědčí Bess, že jedinou úlevou v jeho údělu je líčení jejích sexuálních zkušeností s jinými muži.
Dívka se jeho přání podrobí, brzy je za své chování vyobcována z komunity a nakonec svůj osud pečetí úplným obětováním mimořádně krutým způsobem. Jan se „zázrakem“ uzdravuje.
„U Triera jsem poprvé zažívala, jak může vypadat totální vtažení do filmu. Už po zhlédnutí jeho Evropy jsem měla neodbytný pocit, že ten člověk je možná geniální, ale nemůže být úplně normální. Sledovala jsem fascinovaně plátno s pocitem, že takovou dávku emocí nelze snad přežít, že mě Trier svým filmem hypnotizuje, ovládá, ničí. Ale když jsem o pár let později viděla Prolomit vlny, okouzlení bylo pryč a jediný pocit, který jsem vnímala, byla intenzivní chuť režiséra zabít. Myslím, že stejný pocit tenkrát zažívala v kině každá jen trochu emancipovanější žena,“ míní Ilona Smejkalová.
Jenže Trierův film nešel tak lehce hodit za hlavu. „Nemohla jsem mu upřít, že byl skvěle natočen, zahrán a vlastně i skvěle napsán. Nesouhlasila jsem sice s jeho filozofií, ale přesto mě něčím pořád provokoval,“ pokračuje Smejkalová.
S Hübnerem-Ochodlem nad jevištní adaptací strávili hodně času, divadelní publikum uvidí v některých motivech odlišný příběh. I Trier na námětu pracoval několik let - nerealizované scénáře na téma vykoupení nemocného muže sexuálním odevzdáním a ponížením ženy na jeho popud napsali i dramatik Peter Asmussen a scenárista David Pirie.
Autorka divadelní adaptace Nielsenová pracovala se všemi verzemi příběhu. Podle Smejkalové lze ve výsledné dramatizaci vystopovat „zajímavý kontrapunkt mezi mužským šovinismem Triera a lehce latentním feminismem Nielsenové“.
„V adaptaci se objevují z filmu vypuštěné scény i výjevy zcela nové. Více rozvíjí motivace hlavních hrdinů a některé figury dokonce zbavuje jednostranného náhledu. Zejména v případě Jana je polidštění poměrně markantní,“ popisuje Smejkalová. U Bezručů také některé postavy škrtali a vybrané scény naopak dopisovali či košatili. „Snažili jsme se také dodat do příběhu i osobní zkušenosti s náboženskou totalitou a prudérní společností. Postavy naší Kongregace jsou tedy možná více groteskní a o to vlastně i paradoxně nebezpečnější. I proto v naší inscenaci neumírá Bess rukou anonymního vraha, ale je zabita a zhanobena člověkem, jehož dobře zná,“ doplňuje dramaturgyně.
Hübner-Ochodlo se srovnání s Trierem vyhnul tím, že snímek neviděl. „Kdybych se na film podíval, určitě bych byl zatížen jeho silnou obrazotvorností. Slyšel jsem totiž, že je opravdu velmi intenzivní,“ říká režisér, který prý od dobrého divadla očekává, že „diváka odpoutá od reality tak daleko, že mu naskočí husí kůže, zapomene na svět uvnitř sebe sama a bude schopen objevit okolí i sebe z odlišného pohledu“. Minimálně z tohoto hlediska si námět vybral znamenitě.
