Pravda je, že společenství zvané Monty Pythonův Létající cirkus budilo jen dvě krajní reakce: hurónský smích, nebo znechucené pohoršení. Ne náhodou se Jones pyšní, že "ze čtyř filmů, jejichž promítání bylo zakázáno v Irsku, jsem tři natočil já, čtvrtým bylo Scorseseho Poslední pokušení Krista". Důkaz, že svatého jim nebylo nic, přináší i Smysl života - sedm kapitol coby sedm úseků bytí od zrození k smrti, vnímaných pohledem rybiček v akváriu.
"Ten film se málem nenatočil," líčí Jones, "skládá se ze skečů a my dlouho nemohli přijít na to, čím je propojit. Letěli jsme kvůli tomu až na Jamajku, abychom vymysleli klíč. Ale když jsme ho konečně našli, pak jsme si natáčení užili. Hlavně scénu, kde šedesát dětí zpívá, že každá spermie je posvátná. Pěkně jsme si s nimi popovídali, o církvi i antikoncepci."
Podle Gilliama je Smysl života nejlepším i nejhorším z filmů, jež Monty Python natočili. "Původně měl vyprávět o třetí světové válce, jenže vznikl mutant. Tenkrát už to nebyla soudržná práce jako na počátku, ale souhrn věcí, které vymýšlel každý sám a zvlášť," vzpomíná. "Každý šel za svým tématem a ostatní mu to pak chtěli sestříhat, dokud nezakřičel - Dost!" vysvětlil Gilliam, jak se třeba z jeho scénky, zprvu zamýšlené jako animovaná miniatura, stal samostatný hraný předfilm. "Tehdy jsme byli výsledkem trochu zklamáni - dnes si říkám, že je tam dost dobrých míst," dodává. Jones doplňuje, že pro případné vydání Smyslu života na nosiči DVD by zpřeházel pořadí výstupů: "Smrt na konci působí depresivně - dal bych ji na začátek!"
Tenhle poslední ze tří filmů značky Monty Python byl do kin uveden v roce 1983. John Cleese, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones, Michael Palin a Terry Gilliam už tehdy chystali sólové projekty, do jejich řad zasáhla i smrt a společná legenda skončila - ne však pro diváky. Gilliam dnes natáčí v Americe "antihollywoodské" filmy jako Brazil či Dvanáct opic a Jones píše v Anglii knihy pro děti či dokumenty pro kanál Discovery, ale kamkoliv přijdou, tleskají jim pod jménem Monty Python.
Cestující festival má statisíce diváků |
Myšlenka Projektu 100, s níž v roce 1995 přišel Jiří Králík, je následující: každý rok se koupí deset filmů, které od ledna do konce března putují (spolu i jednotlivě) Českem a pak Slovenskem; poté zůstávají k dispozici klubům či artkinům. Za deset let jich tedy bude stovka: filmů klasických nebo k ultovních, provázených festivalovými cenami i dobovými zákazy - především však titulů, které u nás nejsou běžně k vidění. Za sedm let existence Projektu 100 vidělo putující představení v obou zemích na 430 tisíc diváků; další tisíce přišly mimo rámec festivalu. V prvém ročníku se konalo 332 představení, loni už 1322. Rok 2002 je prvním rokem, kdy Projekt 100 odstartuje samostatně, nikoli už souběžně s jinou "cestující" přehlídkou - Febiofestem. K diváckým hitům minulých let patří Pink Floyd: Zeď, Saló, Život Briana, Modrý samet i stařičký Občan Kane. |
Filmy pro osmé pokračování Projektu 100 |
Písně z druhého patra (1999, Švédsko). |
Nebe nad Berlínem (1987, Německo). |
Smrt v Benátkách (1972, Itálie). |
Smysl života (1983, Velká Británie). |
Kachní polévka (1933, USA). |
Absolvent (1967, USA). |
Arizona Dream (1993, USA). |
Lalie polné (1972, SR). |