Na počátku stála poznámka pod čarou, jež se jednoho dne připletla ceněnému britskému spisovateli Barnesovi do cesty. Zpočátku nic moc neříkající fakta o jednom dávno zapomenutém justičním omylu z roku 1903 nabyla na zajímavosti, když se ukázalo, že se do zdánlivě jednoznačného případu tehdy vložil i světoznámý autor detektivních románů a literární otec velkého Sherlocka Holmese, sir Arthur Conan Doyle.
Pak již zbýval ke vzniku románu Arthur & George jen krůček: nevydat se cestou historiků a autorů literatury faktu, tedy "hodnověrně" reprodukovat poznatky a předložit je v podobě rekonstrukce událostí, ale spíše pojmout osudný den 17. srpna 1903 jako výchozí bod a podívat se na časy Edwarda VII. očima moderního romanopisce.
V této perspektivě nejde ani tak o líčení skutečných událostí, ale mnohem více o domýšlení okolností, vžití se do rolí obou protagonistů - spisovatele Doyla a George Edaljiho, syna skotské matky a venkovského vikáře indického původu, jenž byl vinou rasových předsudků i neprofesionality britské policie nespravedlivě odsouzen za zločin, který nespáchal.
Julian Barnes není rozhodně první autor, který přistupuje k historii poněkud ostražitě. Nebere ji jako něco neměnného - historie není nikdy pouze suchopárný výčet letopočtů a událostí, ale vždy je výtvorem poznamenaným osobností autora, každým dalším podáním o něco obohaceným a pozměněným. Už Oscar Wilde hlásal, že jediná povinnost, již máme k dějinám, je přepsat je. Této rady se Barnes po vzoru neméně slavných literárních kolegů Petera Ackroyda či Grahama Swifta bezvýhradně drží.
"Historické" romány v jejich podání stírají hranice mezi realitou a fikcí, nikdy není úplně jasné, co ještě je pravda (ať už je tento pojem jakkoliv pofidérní) a co již vzniklo čistě přispěním autora.
Velký detektiv přichází
I proto se v románu Arthur & George musíme ptát, které detaily ze soukromého života Arthura Conana Doyla jsou skutečné a které si přibarvila představivost jeho literárního následovníka (například málem bulvární detaily z jeho na tehdejší dobu poněkud neuspořádaného milostného života).
Podobně i Edaljiho zážitky z vězení jsou až příliš podrobné, abychom mohli věřit, že jsou autentické (ledaže by Barnes někde našel nějaký tajný deník nešťastného mladého advokáta). Tak či onak, v celkovém kontextu to není tak podstatné. Barnesova stylizace, jak literární, tak dobová, je natolik přesvědčivá, že to, nakolik je jeho příběh pravdivý, není vůbec důležité.
Oč tedy v románu jde? V Great Wyrley jsou nalezeni brutálně zavraždění (podřezaní) poníci. Diletantství místní policie i soudního aparátu způsobí, že je ze zločinu obžalován mladý George Edalji, který je do určité míry první na ráně. Je tak trochu podivín, asketický typ úředníka, který navíc svým napůl neanglickým původem provokuje xenofobní anglický venkov. Bylo třeba najít obětního beránka, a proto úřední místa velmi ochotně podlehla tlaku veřejnosti a předhodila jí ideálního pachatele.
Právě v té chvíli vstupuje do vyšetřování Doyle. Byť už měl za sebou několikeré intervence v problematických případech, zde se poprvé pasoval do role, již tak dobře znal z druhé strany, do role velkého detektiva. Cesta na místo činu mu potvrdila to, co tušil: že policie, především ta venkovská, má k moderním vyšetřovacím metodám, jež popisoval v Holmesových případech, opravdu daleko, že není schopná ověřit si i něco tak banálního jako to, že Edalji je značně krátkozraký, a tudíž není ani technicky schopen toho, z čeho je viněn.
Sebestředný, omylný Doyle
V Barnesově románu nejde ani tak o vyšetřování jako takové (na rozdíl třeba od nedávno česky vydaného Konečného řešení Michaela Chabona, ve kterém ožívá velký detektiv Holmes) jako o dobu, v níž se děj odehrává. Barnes neusiloval o to napsat čistě detektivní román s geniálním detektivem jako hlavním hrdinou.
Doyle je sice v mnohém lepší než nedokonale pracující britská justice počátku 20. století, ale rozhodně není neomylný, natož dokonalý. Je skutečný, z masa a kostí, sebestředný, poněkud šovinistický, samolibý. To, v čem se Barnesovo dílo odlišuje od tisíců detektivních románů a povídek, je právě dobová stylizace a především nekompromisnost a skepse, s jakou Barnes tuto dobu, známou jako zlatý věk britského impéria, líčí.
"Něco tu nehraje, milý Watsone," řekl by asi Sherlock Holmes svému pomaleji chápajícímu společníkovi. Ta zlatá skořápka prosperity, kulturního a vědního rozkvětu a venkovské idyly ukrývá cosi smrdutého.
K odkrytí temnějších stránek této idyly využil Barnes značné nekonformnosti obou protagonistů. Doyle, byť do určité míry prototyp anglického gentlemana, je dostatečně vzdělaný a moudrý, aby dokázal prokouknout pokrytectví a přetvářku tehdejších vyšších vrstev, navíc je i nebývale progresivní, co se týče milostného života a některých názorů na něj.
Edalji zase vybočuje svou mimořádně uzavřenou povahou a především původem. Oba, i když každý po svém, se vymykají z šedi průměrnosti, oba musí čelit nepochopení a bojovat proti zkostnatělosti systému kolem sebe. Právě jejich prostřednictvím a díky všem překážkám, jež museli během vyšetřování překonávat, poodhalil Barnes nepříliš lichotivé stránky života v impériu - života založeného na xenofobii a povýšenosti vůči koloniím, třebaže to byly právě kolonie, jež umožnily i relativně chudým v Anglii žít tak, jak se nikomu ve zbytku Evropy ani nesnilo.
Kromě strhujícího vyšetřování ne nepodobného nejslavnějším případům Sherlocka Holmese tedy nabízí Arthur & George i něco navíc: jeho tvůrce se zařadil mezi autory, kteří se návratem proti proudu času pokusili poopravit vžitou a mylnou představu o Británii za časů královny Viktorie a Edwarda VII. jako ráje na zemi. A to rozhodně není málo.
JULIAN BARNES: Arthur & George
Přeložila Zora Wolfová. Odeon 2007, 480 stran, doporučená cena 289 korun
Hodnocení MF DNES: 90%
