Deidre Gribbin: Visions of Utopia: Unity of Being
Benjamin Britten: Osvětlení, op. 18, Cyklus písní na slova Arthura Rimbauda
Fanfára / Fanfare
Města / Villes
Úsloví / Phrase
Antická / Antique
Královská hodnost / Royauté
Námořní / Marine
Mezihra / Interlude
Krásná bytost / Beeing Beauteous
Podívaná / Parade
Odjezd / Départ
Přestávka
Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 2, B dur, op. 52 „Chvalozpěv“, symfonie - kantáta na slova Písma
I.
Sinfonia. Maestoso con moto. Allegro
Allegretto un poco agitato
Adagio religioso
II. Sbor (Alles, was Odem hat)
Recitativ a árie (Lobe den Herrn, meine Seele)
Sbor (Sagt es, die ihr erlost seid)
Duet se sborem (Ich harrete des Herrn)
Tenor solo (Stricke des Todes)
Sbor (Die Nacht ist vergangen)
Chorál (Nun danket alle Gott)
Duet (Drum sing ich mit meinem Liede)
Chorál (Ihr Volker, bringet her den Herrn)
|
Ulster Orchestra |
Mezi nejvýznamnější díla Benjamina Brittena (1913 - 1976) patří vedle oper, Válečného rekviem a řady dalších symfonických, koncertantních i komorních skladeb, písňový cyklus Iluminace op. 18 na básně v próze francouzského básníka Arthura Rimbauda. Skladba vznikla v roce 1942 v závěru více než dvouletého pobytu skladatele v USA, v časové blízkosti Sinfonie da requiem a Sedmi sonetů Michelangelových. I když autorovi nebylo ještě celých třicet let, je to dílo v každém směru vyzrálé, tvořící syntézu anglické hudební tradice s novodobými hudebními proudy evropskými.
Básně „božského rošťaka“ (F. X. Šalda) se výborně hodily ke zhudebnění, neboť se svými rytmickými i melodickými kadencemi i významovou mnohoznačností svých oslnivých metafor samy snaží být hudbou. Vždyť už sám název cyklu si pohrává s dvojím významem slova iluminace: (1) středověké malířské zdobení rukopisu a (2) osvětlení. Skladatel nemusel nic dodávat ani domýšlet, jeho úkolem bylo vyjádřit hudbou snový charakter své básnické předlohy a to se mu podařilo kongeniálně.
V roce 1840 byl Felix Mendelssohn Bartholdy (1809 - 1847) jedním z nejslavnějších hudebních tvůrců v Evropě. Na poli symfonie nebyl nováčkem, ale svých dvanáct skladeb tohoto žánru považoval sám pouze za přípravná díla. Znovu se k symfonii vrátil až po šestnácti letech, když byl roku 1840 požádán, aby ke slavnostem 400. výročí vynalezení knihtisku vytvořil slavnostní hudební dílo. S lehkostí jemu vlastní napsal první tři věty nové skladby. Aby však svému dílu dodal monumentalitu odpovídající významu slavnostní příležitosti, změnil v průběhu práce původní tvůrčí záměr a podle vzoru Beethovenovy 9. symfonie se rozhodl, že závěr bude tvořit vokální finále, k němuž si sám vybral texty ze Starého zákona. Nenapsal však jako Beethoven velikou symfonickou větu, do níž by vokální složka logicky zapadala, nýbrž rozdělil finále symfonie do devíti uzavřených hudebních čísel, takže celé dílo tvoří hybridní útvar spojující symfonii s kantátou. Následovalo nadšené přijetí premiéry v Lipsku 25. června 1840 a skvělý ohlas dalších provedení.
Dnes se dílo přes své nesporné umělecké kvality provozuje jen velice zřídka. Nelze mu upřít ušlechtilou hudební dikci, bohatství krásných melodických nápadů a smysl pro účinné vrstvení kontrastních ploch, takže skladba doplní zajímavým způsobem naše znalosti tvorby předního romantického hudebního skladatele o nový pohled.
Ulsterský orchestr
byl založen v severoirském Belfastu roku 1966 a v dnešní době je jedním z předních symfonických orchestrů ve Spojeném království. Kromě hlavní koncertní sezóny, která trvá každoročně od října do května, se orchestr podílí na operních představeních a organizuje vzdělávací koncerty po celém Severním Irsku. Současným šéfdirigentem orchestru je Švýcar Thierry Fischer.
Ulsterský orchestr vydal přes padesát nahrávek, z nichž několik získalo prestižní britská ocenění. Mezi nim například snímek Bernsteinova Věku úzkosti. Orchestr též nahrává zhruba tři koncerty za rok pro Severoirskou televizi. Turné po Evropě, Asii a Americe přispěly k rostoucímu mezinárodnímu ohlasu tělesa. V únoru 1999 vystoupil orchestr v síni Concertgebouw. Vynikající úroveň tělesa dokládají vystoupení s Kiri Te Kanawou a s Lucianem Pavarottim ve Stormontu v září 1999.
Wiener Singakademie
Vznik souboru se datuje rokem 1858, což z něj činí jeden z nejstarších sborů v Evropě. Zpočátku neměl stálé sídlo, úzce však spolupracoval s vídeňským Konzarthausem od jeho založení roku 1913. Repertoár tělesa zahrnuje především významná vokálně-symfonická díla, jakými jsou Händelův Mesiáš, Bachovy Matoušovy pašije Beethovenova 9. symfonie a Missa Solemnis, Haydnovo Čtvero ročních dob či Rekviem Giuseppa Verdiho. Kromě těchto děl se Singakademie věnuje velkým dílům a capella.
Mezi osobnosti, se kterými sbor spolupracoval, se řadí Johannes Brahms, který působil v roli sbormistra v letech 1863-64, Gustav Mahler, Wilhelm Furtwängler, Richard Strauss, Roger Norrington, John Eliot Gardiner, Claudio Abbado, Simon Rattle, Dennis Russel Davies, Kent Nagano, Franz Welser-Möst a Adam Fischer.
Johanna Rusanen
začala se studiem zpěvu v roce 1991 na katedře sólových studií Sibeliovy akademie v Helsinkách. Debutovala v létě 1997 v rámci operního festivalu v Savonlinně v roli první dámy v Kouzelné flétně a sólovým recitálem. V sezóně 1997 - 1998 debutovala ve Finské národní opeře rolí Ortlindy v novém představení Valkýry režiséra Götze Friedricha. V tomtéž období působila jako stážistka v Německé opeře v Berlíně, kde zpívala první dámu v Kouzelné flétně, dívku-květinu ve Wagnerově Parsifalovi a Kněžku ve Verdiho Aidě. V roce 2000 se vrátila do Helsinek jako Ortlinda a absolvovala turné s Helsinskou filharmonií pod vedením dirigenta Leifa Segerstama. Na jaře 2001 vystoupila Johanna Rusanen ve Finské národní opeře jako Marie ve Vojckovi Albana Berga.
Simone Kermes
obdržela v roce 1966 jako mladá sopranistka stipendium od Saského státu, které ji umožnilo účastnit se mistrovských kurzů u Dietricha Fischera-Dieskau. Už v té době však zpívala v opeře v Halle. Následovala angažmá v dalších německých městech Bonnu, Mnichově, Koblenzi, kde ztvárnila role Lucie v Donitettiho Lucii z Lammermooru, Konstance v Mozartově Únosu ze serailu, Fiordiligi v Cosi fan tutte, titulní roli v Händelově Alcině, roli Anny ve Stravinského Životě prostopášníka, Euridiku v Gluckově Orfeovi, Rosalindu ve Straussově Netopýrovi a Gildu ve Verdiho Rigolettovi. Vedle operních představení spolupracovala Simone Kermes s orchestrem lipského Gewandhausu, drážďanskou Staatskapelle, Drážďanskou filharmonií a s Dresdner Kreuzchor.
Kenneth Tarver
se narodil v Detroitu, studoval na Oberlin College Consetrvatory a Yale University School of Music a vyhrál Národní soutěž Metropolitní opery. K jeho repertoáru patří postavy Almavivy, Belmonta, Ferranda, Lindora, Tamina a Tita. V období 1994-1997 byl členem Stuttgartské státní opery a vystupoval v Německé opeře v Berlíně, v New York City Opera, berlínské a hamburské Staatsoper a drážďanské Semperově opeře. V roce 1998 zpíval v představení Dona Giovanniho v Aix-en-Provence v režii Petera Brooka. Představil se v Royal Opera House a v Covent Garden jako Fenton ve Falstaffovi, Rodrigo v Rossiniho Otellovi a Ramiro v Popelce. Angažmá v sezóně 2000 zahrnovala představení Romeo a Julie s Clevelandským orchestrem pod taktovkou P. Bouleze, v Mozartově díle Blaženka a Beneš a Berliozových Trojanech s London Symphony Orchestra a Sirem Colinem Davisem. V budoucnu čeká Kennetha Tarvera spolupráce s Berlínskou filharmonií a dirigentem Chaillym na opeře Pulcinella, s Rene Jacobsem na Mozartově Rekviem na postavě Ferranda v Covent Garden v Londýně a role Belmonta s Newyorskou filharmonií a Sirem Colinem Davisem.
Heinz Ferlesch
získal hudební vzdělání na Brucknerově konzervatoři v Linci a Vídeňské Musikhochschule. Od sezóny 1998/99 převzal místo uměleckého šéfa ve Vídeňské Singakademie. Během krátké doby se sbor rozrostl ze 60 na 100 členů, což umožňuje vedle angažmá s komorními orchestry vystupovat i s velkými symfonickými tělesy.
Wiener Singakademie se rovněž přidružila k Vídeňskému Konzerthausu. V posledních dvou letech přijal sbor pozvání do Padovy a Verony na provedení Beethovenova díla Missa Solemnis, do Budapešti a Eisenstadtu na Haydnovo Čtvero ročních dob, do Horních Rakous a Štýrska na koncert a capella a do Curychu a Lucernu na Verdiho Rekviem.
Thierry Fischer
byl po několik let prvním sólovým flétnistou Harnoncourtova orchestru v Curychu a později v Chamber Orchestra of Europe pod vedením Claudia Abbada. V roce 1987 debutoval jako dirigent s Collegium Academicum v Ženevě a byl jmenován jeho šéfdirigentem a uměleckým vedoucím. Během čtyř let proměnil tento orchestr v plně profesionální těleso působící pod jménem Orchestre de Chambre de Geneve. Od té doby dirigoval mnoho švýcarských orchestrů, mezi dalšími Capitole de Toulouse, Orchestre National de Lyon, NDR Sinfonieorchester Hamburg, BBC Scottish Symphony Orchestra a jiné. Jádro Fischerova repertoáru tvoří Mozart, Haydn, Beethoven, Schubert a klasikové dvacátého století. Díky francouzštině, svému rodnému jazyku, má cit též pro francouzský repertoár. Zvláštní pozornosti T. Fischera se těší švýcarský skladatel Frank Martin, jemuž uvedl již 18 skladeb.
