Max Bruch: Odysseus. Scény z Odysey, op. 41, Oratorium o dvou dílech
I. díl
Úvod
1. Odysseus na ostrově Kalypso (Odysseus auf der Insel der Kalypso) /
Odysseus on Calypso´s Island
2. Odysseus v podsvětí (Odysseus in der Unterwelt) / Odysseus in Hades
3. Odysseus a Sirény (Odysseus und die Sirenen) / Odysseus and the Sirens
4. Mořská bouře (Der Seesturm) / The Tempest at the Sea
Přestávka
II. díl
5. Penelopin smutek (Penelopes Trauer) / Penelope´s Mourning
6. Nausikaa.
7. Hostina u Fajáků (Das Gastmahl bei den Phaaken) / The Banquet with the Phaiakes
8. Penelope tká oděv (Penelope ein Gewand wirkend) / Penelopes weaving a Garment
9. Návrat (Die Heimkehr) / The Return
10. Slavnost na Ithace (Fest auf Ithaka) / Feast in Ithaca
11. Závěrečný sbor (Schusschor) / Final Chorus
|
Orchester der Beethovenhalle Bonn |
Poslední léta dlouhého života Maxe Brucha (1838 - 1920) byla naplněna hořkostí. Na umělce působily depresivně nejen válečné události, ale zvláště skličující byl stále menší zájem o jeho tvorbu, který bolestně pociťoval. Bránil se tomu, aby byl považován pouze za autora jednoho slavného houslového koncertu, který ani sám necenil jako nejlepší ze svých skladeb. Mnohem výše stavěl své skladby vokální, kantáty, hymny a oratoria, ale také tři opery a mnoho písní. Jeho hudba, svého času velice oblíbená, se postupně vytrácela k koncertního života. Jeho hudba měla nesporně v esteticky rozpolceném životě té doby své místo a mnohé z ní si zachovalo dodnes svůj půvab a přitažlivost. V ušlechtilé melodická linii, byl pokračovatelem Mendelssohnovým, měl ovšem také neomylný smysl pro architekturu velkých hudebních celků.
Max Bruch pocházel z velmi vzdělané rodiny s dlouhou hudební tradicí a již jako dvanáctiletý se mohl pochlubit úctyhodným seznamem skladeb. Někdy v roce 1870 jej upoutala četba Homérových eposů tak silně, že odvrhl všechny své tvůrčí plány a pustil se do kompozice oratoria. V nejproduktivnější době své činnosti, v letech 1870 - 1900, vytvořil pět velkých celovečerních opusů a postavil se v nich námětem i zvoleným žánrem do opozice proti Wagnerovu Prstenu. V prvním z pěti oratorií, Odysseovi op. 41, komponovaném v letech 1871/72, je nastolena otázka manželské věrnosti, ve druhém homérském oratoriu, Achileovi, psychologický svár mezi ctí, přátelstvím a osudem.
Rozsáhlé oratorium Odysseus se vyznačuje suverénním ovládáním zvukových a formálních možností hudby. Je rozvážlivě rozloženo do oddílů, které dohromady tvoří vyvážený celek, jednotlivé jednající postavy jsou výstižně hudebně charakterizovány a imponující je i skladatelova schopnost vyvolat hluboký emocionální účin na zvlášť vypjatých místech. Provedení premiéry se ujal tehdy sám Johannes Brahms. Po druhé světové válce se mělo za to, že notový materiál byl zničen při bombardování Bonnu, avšak předvídavý archivář mnohý materiál uschoval ve svém domě, a tak dnes dojde k novodobé premiéře Bruchova díla v rámci Beethovenfestu v Bonnu, Pražského podzimu a Bratislavských hudebních slavností v dlouhodobé součinnosti bonnského orchestru s Pražským podzimem.
Orchestr Beethovenhalle z Bonnu
Kořeny jeho činnost sahají do roku 1897, kdy byla založena Filharmonie v Koblenz. Členové tohoto tělesa později stáli u zrodu Orchestru města Bonnu v roce 1907. Od roku 1957 nese tento orchestr jméno po nově otevřeném koncertním sále Beethovenhalle. Od počátku fungování tělesa se u dirigentského pultu vystřídalo mnoho velkých osobností. Richard Strauss dirigoval orchestr poprvé v roce 1907 při provedení svých vlastních děl. Na Rýnském hudebním festivale v roce 1914 se taktovky ujali Max Reger, Fritz Busch a Max Bruch. Mezi dalšími jmenujme Paula Hindemitha, Hanse Pfitznera, Ericha Kleibera, Karla Böhma, Rudolfa Kempeho, Sergia Celibidacheho. V posledních 50 letech to byli Volker Wangenheim, Jan Krenz, Gustav Kuhn a Dennis Russel Davies. Marc Soustrot na ně navázal v roce 1995, kdy se stal uměleckým šéfem orchestru. V této funkci setrvává dodnes. Orchestr vystoupil na festivalech v Salzburgu, Vídni, Frankfurtu, Berlíně, Lipsku, absolvoval turné po Severní Americe, Francii, Jugoslávii, Rumunsku, Polsku, a představil se ve Španělsku, Anglii, Německu, Lucembursku a Holandsku.
Orchestr Beethovenhalle z Bonnu v současnosti patří k nejlepším orchestrům v Německu. Velkou měrou se podílí na festivalu Beethovenfest, který se pravidelně koná od roku 1927, pořádá koncerty v rámci sezóny a vystupuje v bonnské opeře.
Wolfgang Schone
Cítí se jako doma jak na operním jevišti tak na koncertním pódiu. Tento v Německu narozený bass-barytonista účinkoval s mnoha předními orchestry, Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Chicagskými symfoniky, Newyorskou filharmonií, Clevelandským a Filadelfským symfonickým orchestrem, Izraelskou filharmonií, Londýnskou filharmonií a Orchestrem Concertgebouw z Amsterdamu. Wolfgang Schöne zpíval pod taktovkami Soltiho, Karajana, Mutiho, Mehty, Kubelíka, Sawallische, Sinopoliho, Chaillyho, Rattla, Tata, A. Davise a dalších. Je pravidelným hostem operních domů ve Vídni, Hamburgu, Amsterdamu, Barceloně, Ženevě, Paříži a Berlíně.
Mezi jeho nedávné role patří Mandryka v Arabelle s Kiri Te Kanawou v Berlíně. V titulní roli Bludného Holanďana vystoupil v Amsterdamu, Kolíně nad Rýnem, Stuttgartu, Barceloně a Hamburgu. Roli Amfortase v Parsifalovi zpíval v Amsterdamu, Stuttgartu, Paříži, Mnichově a Tokiu, v Londýně za řízení S. Rattla.
V lednu 2000 debutoval jako Jaroslav Prus v Janáčkově Věci Makropulos v Hamburské Staatsoper, kde je pravidelným hostem.
Rozhovor s Wolfgangem Schönem
Pracoval jste s mnohými světovými orchestry včetně Vídeňských a berlínských filharmoniků, symfonickými orchestry z Chicaga, Clevelandu a Philadelphie, s neworskou, Izraelskou a Londýnskou filharmonií nebo Concertgebouw z Amesterdamu. Jaký je život létajícího pěvce. Letadlo, hotel, zkouška, koncert, letadlo...?
Jelikož jsem stálým členem souboru stuttgartské Státní opery, pohybuje se počet hostování v únosných mezích. Přesto cestuji zhruba 6 měsíců v roce. Zkušenosti se špičkovými orchestry jsou pro mne velmi důležité. Člověk se naučí velmi přesně rozlišovat podstatné a seriózní záměry od špatných a povrchních uměleckých podniků.
Zpíval jste pod vedením Soltiho, Karajana, Mutiho, Mehty, Kubelíka, Sawallische, Sinopoliho, Chaillyho, Rattla, Tata, A. Daviese a dalších. Dokážete si stále uchovat svůj hudební styl a nepodlehnout těmto dirigentským autoritám?
Ne vždy je možné prosadit své vlastní promyšlené představy. Doba dirigentů „tyranů“ je však pryč. Dnes člověka přesvědčíte spíše svým umem a přátelským vztahem. Při spolupráci s mladými dirigenty hrají nepochybně roli i můj věk a zkušenosti.
V lednu 2000 jste debutoval v roli Jaroslava Pruse v Janáčkově opeře Věc Makropulos na půdě hamburské Státní opery. Jaká byla vaše první zkušenost s Janáčkovou hudbou?
S Janáčkovou hudbou jsem se setkal velmi záhy při nahrávání Glagolské mše společně s V. Neumannem a E. Jochumem. Jeho hudba je tak osobitá a svébytná, že se jí nejprve musíte naučit milovat. Poté však ve vás zůstane jen okouzlení a obdiv nad barvami zvuků, které Janáček objevil a svou vlastní hudební řečí vytvořil. Na své účinkování ve Věci Makropulos vzpomínám velmi rád.
