Léo Delibes: Lakmé
Předehra
„C´est un pauvre qui mendie“, melodram a píseň Nilikanthy
Scéna a legenda o Páriově dceři „Zvonková árie“ / The Legend of the Daughter of the Pariah „The Bell Song“
Ambroise Thomas: Hamlet
Svátek jara, vesnický tanec / La fete du printemps, danse villageoise
„Doute de la lumiere“, Hamletovo vyznání lásky Ofélii / Hamlet affirms his love for
Ophélie
Pijácká píseň „Víno smutek zahání“ / Brindisi „O, vin dissipe la tristesse“
„Slzy noci“, scéna a árie Ofélie / „ Des larmes de la nuit“, ária of Ophélie
Přestávka
Georges Bizet: Carmen
Předehra
„Votre toast…je peux vous le rendre“ árie Escamilia
Jules Massenet: Manon
„Suis-je gentille ainsi ?“ árie Manon
Cléopatre
„Solitaire sur ma terrasse“, duet Octavie a Marka Antonia
Hérodiade
Předehra ke 3. jednání / Preludium to the 3rd Act
„Vision fugitive est toujours poursuivie“, árie krále Herodese /
Aria of the King Hérode
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky / Les Contes d´Hoffmann
„Les oiseaux dans la charmille“, árie Olympie
Elizabeth Vidal (soprán)
André Cognet (baryton)
Bruno Ferrandis (dirigent)
V polovině 19. století dospěl vývoj opery ve Francii k tomu, že se diferencovaly její tři hlavní proudy: velká opera, zpracovávající hlavně historické náměty, s velmi okázalou hudbou i výpravou, velkými davovými scénami a nezbytným velkým baletem, její protiklad opera komická a konečně lyrická opera, v níž převládal citový prvek, jemný výraz a uměřený scénický projev.
Leo Delibes (1836 - 1891) ve svých operách mísil všechny tři žánry dohromady. Je znám především jako autor dvou dodnes oblíbených baletů Sylvia a Coppélia, před sto lety byla u nás velmi populární předehra k opeře Král to řekl, ale dnes jeho operní tvorbu připomíná jen velká virtuosní „zvonková“ árie z opery Lakmé (premiéra 14. 4. 1883 v Paříži). Opera těží námětově z konfliktu mezi domorodými obyvateli Indie a anglickou koloniální mocí a autor využil exotického prostředí i k intonačnímu zabarvení hudby. Posluchače, který v opeře hledá rozptýlení, zaujme vtipnými melodickými nápady a šikovným využitím všech vyzkoušených operních zvyklostí a manýr.
Charles Louis Ambroise Thomas (1811 - 1896), byl spíše představitelem lyrického proudu a že jeho hudba měla velký vliv na generaci přicházejících skladatelů. Ve své vlasti se dožil největších poct, ale světově proslulou se stala až jeho devatenáctá opera Mignon. Zcela ve stínu její slávy, ale nezaslouženě, zůstala opera na Shakespearův námět Hamlet (premiéra 9. 3. 1968 v Paříži), komponovaná ve velkooperním slohu, jak nám to alespoň napoví proslulá pijácká píseň.
Thomasovým žákem byl Jules Massenet (1842 - 1912). Jeho tvůrčí odkaz tvoří pětadvacet oper, k nimž si uvážlivě vybíral nejhodnotnější literární předlohy. Dnes patří jeho díla ke kmenovému repertoáru francouzských operních scén a i jinde ve světě se stále objevují na divadelních cedulích. Náměty jsou většinou smutné až tragické a jejich charakter ještě umocňuje Massenetova citovost a rafinovaný výběr výrazových prostředků. V tomto směru jsou blízké italskému verismu, ale hudba je prosta všeho naturalisticky drsného. Spíše dojme, než rozruší.
Žádný výběr z francouzské operní tvorby se neobejde bez dvou oper, které se od své premiéry stále těší největší oblibě zpěváků, režisérů i obecenstva. Je to v první řadě Carmen George Bizeta (1838 - 1875), která však při premiéře (3. 3. 1875 v Paříži) téměř propadla a dočkala se rehabilitace až za osm let po smrti svého tvůrce. Teprve tehdy byl náležitě oceněn skladatelův ohromný dramatický talent, schopnost postihnout hudbou psychologii jednajících postav, mistrovskou instrumentaci, originalitu melodických linií a smysl pro dramatický účin. Opera má předehru, jejíž tragický osudový motiv se potom objevuje na klíčových místech děje. Z všech známých árií je temperamentní zpěv toreadora Escamilia parádním kusem všech barytonistů.
Jacques Offenbach (1819 - 1880) má své místo v dějinách hudby jako geniální skladatel operet - v tom mu byl soupeřem jen Johann Strauss ve Vídni - a jeho Orfeus v podsvětí, aktualizující a parodující starý antický námět, je přímo vzorové dílo svého druhu. Teprve na konci života, když počet jeho operet dosáhl rovné stovky, vytvořil operu Hoffmannovy povídky. Vypracoval ovšem pouze klavírní výtah a jen několik málo scén také instrumentoval, takže dílo se dostalo na pařížskou scénu teprve po jeho smrti, 10. února 1881. Zvláštností opery je skutečnost, že pouze prolog a epilog se odehrávají v reálu, kdežto tři vlastní jednání jsou pouze výtvory snové fantazie. V díle vystupují velmi bizarní postavy, z nichž nejpodivnější je zřejmě dívka Olympie - ve skutečnosti hrací automat na klíček - který umí zpívat jednu koloraturní árii.
Elizabeth Vidal
se stala členkou lyonské opery v roce 1985. Od té doby vystoupila v rámci mnohých mezinárodních festivalů včetně Vily Medičejských v Římě s Debussyho Utrpení Svatého Šebestiána, ve Spoletu i londýnské Covent Garden. V Aix-en-Provence stanula ve Straussově Ariadně na Naxu vedle Jessye Normanové za řízení Semjona Byčkova. Široký operní repertoár E. Vidalové sahá od francouzské barokní opery, přes Glucka a Mozarta až k romantickým operám. Na scéně významné londýnské opery Covent Garden se objevila jako královna noci v Kouzelné flétně vedle Samuela Rameyho a Neila Shicoffa. nejnovější umělecké úspěchy E. Vidalové zahrnují role Euridiky v Offenbachově Orfeovi v podsvětí na scéně bruselské Mincovny, počátek spolupráce s Torontskou operou v podobě role Constance v Dialozích Karmelitek, spoluúčinkování při provedení Debussyho díla Dítě a kouzla v rámci festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall s dirigentem Kentem Naganem a Londýnským symfonickým orchestrem a nastudování Delibesovy Lakmé v pařížské Komické opeře.
André Cognet
začínal na konzervatoři v Marseille, kam byl přijat výjimečně jako 14-tiletý. Mezi jeho první role patřili Schaunard v Bohémě v Toulouse, Stravinského Pulcinella v Theatre des Champs Elysees a Escamillo v Carmen, režírované Peterem Brookem. La Comédie Francaise jej pozvala ke spolupráci na Lullyho opeře Bourgeois Gentillehomme.
Scény v Birminghamu a Mnichově mu nabídli roli Zunigy v Carmen vedle José Carrerase. Při slavnostním otevření nového sálu v Théatre de la Ville účinkoval A. Cognet v pařížském představení pocket opery L'Epouse injustement soupconnée, vzniklé podle románu Jeana Cocteaua.
Mezi jeho úspěchy se řadí Stravinského Svatby s Filharmonickým orchestrem Francouzského rozhlasu pod vedením Marka Janowského, L'Enfance du Christ s Národním orchestrem Španělska v Madridu a v Praze pod taktovkou Serge Bauda, titulní role v Paisiellově opeře Il Re Teodoro a Albert ve Wertherovi v La Fenice. V roce 1999 vystoupil ve Veroně v Carmen opět s J. Carrerasem, tentokrát však v roli Escamilla.
Rozhovor s Elizabeth Vidal a André Cognetem
Jaké jsou největší výhody lyrického sopránu ve vztahu k jiným hlasům při operním představení?
Jsem koloraturní soprán, tedy hlas, jenž mne vede k nesmírně zajímavým virtuózním rolím. K postavám romantických hrdinek, jakými jsou Gilda z Rigoletta, Manon nebo Lakmé, v nichž se mohu vyjádřit ve velkém hlasovém rozsahu a divadelním výrazu. Ženy, jež zpravidla zosobňuji, jsou většinou mladé a nevinné na počátku opery, avšak vyzrávají a stávajíc se silnými, aby většinou zemřely v odvaze a cti ve třetím jednání. Jejich životy pro mne znamenají bohatou uměleckou i lidskou zkušenost.
Kombinace lyrického sopránu s barytonem není tak častá, jako typická operní milenecká dvojice sprán a tenor. Nicméně zejména francouzská operní literatura věnuje tomuto spojení mnoho krásných árií a duetů. V čem je krásné spojení staršího muže a mladé dívky?
Víte, duety sopránu a barytonu jsou zpravidla vyjádřením nešťastné lásky. Nižší mužský hlas většinou představuje žárlivého, zlého nebo zhrzeného milence. V lepším případě představuje moudrého zralého muže. Milovat barytonistu, znamená pro mladou sopranistku mnoho uměleckého pátrání a studia psychologie své postavy, aby našla cestu ke svému partnerovi.
Jak vidíte budoucí vývoj svého hlasu? Chcete se stát pěvkyní s dramatickým sopránem, jako se vyvíjela Eda Moser, nebo chcete zůstat u svého současného repertoáru, tak jako například Edita Gruberová?
Především musím respektovat svůj hudební nástroj, který představuje jakousi vysokou flétnu, tedy spíše směřuji k zachování svého koloraturního sopránu. Chtěla bych pouze rozšířit svůj repertoár více k lyrickým rolím, jakými je například Lucia z Lammermooru nebo Náměsíčná. V tomto roce budu například zpívat Massenetovu Manon, na níž jsem si troufla po úspěchu své Gildy ve veronské aréně v loňském roce. Před třemi léty bych tyto role nepřijala, avšak pokud si zachováte lehkost i v těchto rolích, pak se hlasu nic nestane. Naštěstí si uchovávám vysoké F3, které Mozart napsal za trest všem koloraturním sopránům do role Královny noci ve své Kouzelné flétně.
Jste s André Cognetem dva mladí krásní lidé. Pomáhá to na scéně?
Štíhlé tělo je vynikající vyjadřovací prostředek, avšak ku zpívání vám moc nepomůže. Naopak vás nutí sportovat, posilovat, abyste dohnali handicap za těmi, kteří jsou obdařeni velkou svalovou hmotou.
Pane Cognete, Lucioano Pavarotti říká, že italština zní sama o sobě jako hudba. Cítíte, že vaše rodná francouzština je rovněž zpěvným jazykem?
Každý z jazyků má svou melodičnost a tedy je vlastně hudbou. Každý z nich má jistý zvuk. Němčina se vyznačuje ostrými souhláskami a otevřeností samohlásek, to má možná společné s francouzštinou. Španělština naopak provokuje svou výslovností “s” a “j”, avšak dává pěvci možnost přeměnit tyto své typické znaky v dramatický nástroj.
Paní Vidal, pokud pracujete se svými staršími a zkušenými kolegy, jakou je například Jessye Norman, jsou pro vás tato setkání poučná, nebo váš hlas spíše nepříjemně ovlivňují?
Od svých zkušenějších kolegů se učím, avšak nejenom ze zvuku, který slyším z jejich úst, nýbrž také z jejich hereckých a lidských zkušeností. A pokud jde o zvuk, byl to přece Janáček, který tvrdil, že hudbu obohacuje každý zvuk, nejenom zpěv. A tak zvuky vnímám.
Tvoříte nejenom umělecký, ale také lidský pár. Jak spolu vaše osobnosti vycházejí v každodenním životě?
Den za dnem si vyměňujeme své hudební, herecké i technické zkušenosti. Život bereme, jako nekonečné pole, plodící novou a novou zkušenost a neklademe hranici mezi uměleckou činnost a každodenní okamžiky. Obě stránky vyžadují od partnera hluboké porozumění.
