Eugen Weisner, Adolf Krössing a Vilemína Hájková si v Prodané nevěstě zazpívali...

Eugen Weisner, Adolf Krössing a Vilemína Hájková si v Prodané nevěstě zazpívali v roce 1892. | foto: archiv Národního divadla

Prodaná nevěsta zněla jinak. Pak Smetana dopsal opěvování piva a tance

  • 2
Nějakou píseň ze Smetanovy Prodané nevěsty zaslechl nejspíš každý. Už méně se však ví, že původně tahle opera zněla podstatně jinak. Jak, to ukazuje nová nahrávka Radioservisu.

Mluvená řeč spojující árie a duety, žádné taneční scény, žádné chlapské opěvování pivečka coby nebeského daru, naopak poněkud fraškovitý kuplet o lidské přetvářce i jinak poskládané výstupy. Takhle zazněla Prodaná nevěsta při světové premiéře 30. května 1866 v pražském Prozatímním divadle.

A tak ji v květnu 1974 ve Stavovském (tehdy Tylově) divadle provedli – coby raritu – studenti Pražské konzervatoře pod vedením dirigenta Libora Hlaváčka za spolupráce orchestru a sboru této hudební školy. Mezi zpěváky byli i pozdější sólisté Národního divadla a dalších českých scén, třeba basista Luděk Vele, sopranistka Jitka Soběhartová nebo tenorista Vladimír Doležal. Představení zaznamenal Československý rozhlas a jeho snímek nyní vychází v zrekonstruované podobě na CD.

Od hračky k symbolu
Bedřich Smetana se do komponování Prodané nevěsty pustil s úmyslem dokázat, že po své operní prvotině Braniboři v Čechách zvládne i lehčí sloh.
„Chtěl jsem svým odpůrcům dokázat, že se umím velmi dobře pohybovat v menších hudebních formách, což mně oni upírají,“ cituje skladatelova slova autorka průvodního textu Vlasta Reittererová. A také připomíná pozdější Smetanův výrok, který svou nejpopulárnější operu přirovnal k pouhé „hračce“ zkomponované ze vzdoru.

Při poslechu původní verze si člověk přirozeně říká, že to není „ono“, ovšem geniální invenci i cit dramatika prozrazují všechna čísla, mezi něž už tehdy patřily evergreeny jako sbor Proč bychom se netěšili, duet Jeníka a Kecala Znám jednu dívku nebo duet Esmeraldy a Principála Milostné zvířátko. Možná i proto nebyl vývoj od žertovné operetky o chasníkovi, jenž napálí dohazovače, k národnímu symbolu až tak překvapivý.

Roku 1869 svitla naděje na provedení Prodané nevěsty v Paříži, a i když se nekonalo, byl to impulz k prvním změnám. Smetana přikomponoval pijácký sbor, polku a také árii Mařenky Ten lásky sen, která postavě dává větší hloubku. Poté přibyl pochod komediantů a tance furiant a skočná. Konečně roku 1870 byla pro uvedení v Sankt Peterburgu próza nahrazena zpěvem, to jest recitativy.

Z inscenací Prodané nevěsty zcela vypadl kuplet Principála a Esmeraldy Ten staví se svatouškem, očima kroutí. Původně následoval po Principálově „úvaze“, že všichni lidé jsou vlastně komedianti, hudebně se ale nejvíc přibližoval povrchní operetce. V nové, obohacené podobě Prodaná nevěsta nastoupila cestu na světová jeviště.