RECENZE: Hnůj, traktor i živé prase. Když Prodaná nevěsta voní venkovem

Naškrobené kroje a idylicky vymalované domečky, s nimiž si český divák obvykle spojuje Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany, v zahraničních inscenacích nelze čekat. Nejsou ani v nové produkci Bavorské státní opery v Mnichově.

Prodaná nevěsta se jako jediná ze Smetanových oper uchytila ve světě, kde se většinou dává v překladech. V Bavorské státní opeře, řazené k nejpřednějším na světě, sáhli po osvědčené verzi Maxe Kalbecka, v níž se na úvod vesničané nescházejí o pouti, nýbrž se radují z příchodu jara.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

65 %

Dirigent: Tomáš Hanus

Režie: David Bösch

Bavorská státní opera, Mnichov, premiéra 22. prosince 2018

Hned po rozhrnutí opony nemůže být pochyb o tom, kde se děj odehrává. Režisér David Bösch, působící v činohře i v opeře, nechal na jevišti postavit obrovskou hromadu hnoje, vedle níž na pravé straně stojí běžící pás a vlevo jsou dvířka vedoucí – jak se záhy ukáže – na veřejné WC. Hoši si v dvoukolácích přivezou dívky v minisukních, po scéně jezdí traktor, který řídí jak Jeník, tak Mařenka, koktající Vašek si s sebou vodí živé prase (v tištěném programu se lze dočíst, že se jmenuje Willi a je speciálně trénováno pro účinkování na divadle a ve filmech). Při duetu Věrné milování si Jeník s Mařenkou pod hnojem půjčují cigaretu. Prostě žádná idylka na zahrádce.

Mařenka navíc není křehká dívka, nýbrž rázná a sebevědomá dívka junonských tvarů, která by určitě byla schopna přeprat Kecala i chlapy v hospodě a Jeníka si odnést v náručí. Kecal pak není vesnický dohazovač, ale majitel seznamovací agentury, zaměřené zjevně na klientelu z high society, jak dokazují obrázky šťastných dvojic, promítané ještě před začátkem děje – nechybí mezi nimi totiž princ Charles s Dianou či Michelle a Barack Obamovi. Stačí zavolat to a to číslo, stojí v inzerátu. Jak se takovýto luxusní kuplíř v bílém obleku a červené košili ocitl kdesi v zapadlé vesnici, těžko říct.

Každopádně na kontrastu vyparáděného manažera Kecala, vybaveného mobilem a tabletem, a všedního venkovského prostředí měla být nejspíš postavena část humoru. Problém ale je, že režisér z této i z dalších situací nevytěžil zdaleka tolik nápadů, jak by se dalo předpokládat. Traktor prostě jezdí sem a tam, po pohyblivém pásu občas někdo vyleze, stejně tak po kopci hnoje – ale jsou to pořád jen pasivní monstrózní kulisy; člověk mimoděk pořád čeká, že se něco stane, něco nečekaného, co okrášlí děj a bude vtipně vypointováno.

Ale to se přihodí jen výjimečně, třeba když smlouvu s Jeníkem Kecal „vytiskne“ přes tablet a papír vytáhne z „tiskárny“ v nápovědní budce, obsypané slámou. Nebo když na vrcholek hnoje zničehonic vyjede automobil s komedianty, kteří každodenní šedivou realitu na chvíli promění v jakýsi sen – ale pak už zase následuje nenápaditá scéna jejich zkoušky, zajímavá snad jen Esmeraldou levitující ve vzduchu.

Někdy navíc vyloženě vadí nesoulad akce s rytmicky pulsující hudbou – třeba polka je pouhým hudebním pozadím pro scénku, v níž Mařenka z cisterny připojené k traktoru rozlévá pivo, následně se zavře na záchod, před nímž se začne tvořit fronta mužů, kteří nakonec musejí svou potřebu vykonat do hnoje. Inu, dobrá, ale režisér se skutečným hudebním cítěním by se snad tomu všemu aspoň pokusil dát nějakou ucelenou pohybovou formu.

Představení tak plyne, člověk stále čeká na nějakou pointu, ale nic. Vašek přestrojený za medvěda se předvídatelně objeví nahoře na hnoji, Mařenka s Jeníkem neméně předvídatelně nakonec odjedou za jásotu davu na traktoru. Marné bylo čekání, že se o veselou tečku postará například onen pašík – třeba že zmutuje do podoby jitrnic.

Poběží na internetu

Na druhou stranu jednotlivé figurky nejsou vyloženě zkarikovány ani pokřiveny. Režisér je vede docela přirozeně, takže působí lidsky, což nakonec přispívá k tomu, že představení vyloženě nenudí. Nejzábavnější bylo sledovat plnoštíhlou, emancipovanou, sebevědomou Mařenku, která bere život pragmaticky do svých rukou. Italská sopranistka Selene Zanettiová, která roli převzala místo těhotné německé pěvkyně Christiane Kargové, si ji užívá, plný lyrický hlas jí krásně zní a zjevně nemá problém ani s němčinou.

Slovenský tenorista Pavol Bršlík (ve světě vystupující jako Breslik) je coby Jeník chasník k pohledání, akorát se při premiéře zdálo, že mu nesedí vokální part. Možná nebylo snadné přepnout na Smetanu z italského repertoáru, jenž Bršlík převážně zpíval dosud, možná není pro Čecho-Slováka jen tak zpívat zrovna Jeníka v německém překladu, každopádně s výjimkou vyšších tónů mu zvuk téměř nešel z hrdla do hlediště (konkrétně do 14. řady). Vlastně lépe byl slyšet a mnohem více lyrického tenorového jasu předvedl Wolfgang Ablinger-Sperrhacke v úloze Vaška, kterého navíc zahrál jako půvabně dojemnou, rozhodně ne směšnou postavičku. Rakouský basista Günther Groissböck coby Kecal vládne jadrným basem, dobrou dikcí a smyslem pro komiku, tedy aspoň v daném rámci. Také oba rodičovské páry (Oliver Zwarg a Helena Zubanovichová coby chudší Krušinovi a Kristof Klorek a Irmgard Vilsmaierová coby bohatší Míchovi) jsou pojaty s úsměvným nadhledem.

Hudebně inscenaci nastudoval Tomáš Hanus, který už v Mnichově dirigoval řadu produkcí. Soudě podle premiéry, Prodaná nevěsta se k těm nejpovedenějším asi nezařadí. Ostatně už nejednou se ve světě ukázalo, že tato opera je i pro vynikající tělesa těžší oříšek než se zdá. Orchestr Bavorské státní opery zněl sice vytříbeně a kultivovaně, ale v horším slova smyslu - jakoby až přelehčeně, bez důraznějších akcentů, dynamických kontrastů a bez energie. Třeba se hra bude ještě vyvíjet k lepšímu při reprízách. Spolu s jevištní podobou to budou moci posoudit i naši diváci: představení, které se uskuteční 6. ledna od 18 hodin, odvysílá divadlo zdarma na internetu na www.staatsoper.tv.