ČTĚTE TAKÉ:
Místy se její hudby možná dotkne Anna K., jinde Dara Rolins, Lucie Vondráčková nebo Jana Fabiánová, ale to jsou pokusy, které navazují více na Madonninu minulost než na současnost, více na módní formu než na obsah.
Nelze se divit, Madonniny rafinované hrátky s hudebním i životním stylem mají globální rozměr a i její konkurentky mohou být úspěšné jedině v nadnárodním prostředí. To, co je pro jednu malou zemi jen okrajová záležitost, může znamenat desítky milionů prodaných desek po celé planetě. A obráceně.
V takové situaci je velmi těžké vymýšlet na českém trhu marketingové kombinace a nekončící hry s různými stylizacemi. Pózy rockerek nebo výstředních osobností přijdou vniveč při první estrádě na Nově nebo v nablýskané muzikálové roli. Všechno se okamžitě rozmělní.
Jenže zkuste prodat dostatečné množství popových desek, aniž byste nebyli aspoň jednou týdně na obrazovce! A z čeho žít, když právě muzikál je nejjednodušším způsobem, jak vydělat na pravidelnou měsíční záplavu složenek? Snad jen Jana Kratochvílová si nekompromisně drží svou marťanskou roli a zdá se, že z ní až do smrti nesleví. Je to od ní obdivuhodná oběť, ale projeví se to i na prodeji její právě vycházející desky?
Nabízí se však i jiný úhel pohledu. Existuje mezi ženami v české populární hudbě nějaká osobnost, od níž se odráží nová generace popových nebo rockových hvězd? U mužů je to jasné. Nosový nádech, jímž zpívá David Koller, otravoval ještě nedávno celou českou scénu. Kdo ho nenapodoboval, jako by nežil.
Ale u žen? Na první pohled se zdá, že by to mohla být Helena Vondráčková. Její vliv po skoro čtyřiceti letech v showbyznysu je obrovský a zasahuje několik generací. "Už jako malá holka jsem poslouchala Helenu Vondráčkovou," říká padesátnice Petra Janů, ale stejně tak se k ní jako ke vzoru ze svých začátků hlásí například Bára Basiková nebo Ilona Csáková.
Ale když se podíváme na poslední trilogii jejích desek, zjistíme, že tak mnoho pokračovatelek nemá. Snad jenom čerstvá debutantka Alice Konečná na své právě vydané desce Věrně nevěrná místy navazuje na zvuk nedávných Heleniných nahrávek a občas se uchyluje i k aranžérským trikům, jako jsou falešné začátky písní nebo zkreslené "robotické" vokály, které v posledních pěti letech používá Madonna.
Znovu se dostáváme k českému univerzálnímu marketingovému typu, jenž u nás díky televiznímu a muzikálovému filtru dominuje: k typu "stará mladá", který představují například Monika Absolonová nebo Zuzana Norrisová, o nichž se mimochodem víc píše, než že by přicházely s novými nahrávkami.
Zkrátka k tomu, aby zpěvačka středního proudu, umírněného pop-rocku nebo taneční hudby v této zemi oslovila co nejširší publikum, a byla tak pro vydavatele dostatečně zajímavá, musí být přijatelná jak pro teenagery, tak pro střední a starší generaci. To není snadné, jak se s přibývajícími lety přesvědčuje Lucie Bílá.
Copak starší, ti jí zůstanou věrní, ale album Jampadampa je propast, kterou ne každý mladý posluchač dokáže překročit. Například v titulní písni zpěvačka neopomene zdůraznit, že se dívá na hemžení kolem sebe očima osmatřicátnice, nikoli očima teenagerů, kteří si jí řeknou o cigaretu. Přestává být hlasem dnešních dvacetiletých, je hlasem jejich matek.
To je přesně stejná situace jako u Madonny. Škvíra mezi generacemi se i u nás pootevřela. Jen umět do ní správně naskočit a nasadit správný styl. Na kvalitu zpěvu hledět netřeba. Studiové technologie dnes dovedou i z vrány udělat skřivana.
 Lucie Bílá |
