Z inscenace Ptákovina v pražském Činoherním klubu

Z inscenace Ptákovina v pražském Činoherním klubu | foto: Pavel Nesvadba

Proč jít, či nejít do divadla na Kunderovu Ptákovinu

  • 2
Nové uvedení Ptákoviny v pražském Činoherním klubu vzbudilo rozruch. A také rozdílná hodnocení. Proč tedy jít, nebo nejít na hru Milana Kundery?

. Proč jít na Ptákovinu

Hodnocení 90 % - Alena Slezáková (MF DNES)

Ptákovina v Divadle Na zábradlí, květen 1969Seděly jsme po premiéře Ptákoviny v pražském Činoherním klubu, dvě pamětnice jejího uvedení v roce 1969 v Divadle Na zábradlí, a libovaly si, jak je dobře, že divák může tuhle Kunderovu hru konečně vnímat bez pátrání po jinotajích a protirežimních narážkách. Že si zkrátka může užít dílo, při jehož charakteristice se nabízí název Grabbeho hry "Žert, satira, ironie a hlubší význam".

Jistě, nějaké výhrady by se našly. Herci se rozjíždějí jaksi zvolna, krásná Lucie Žáčková v roli Evy je v první půli až příliš sošná, patolízalství učitelského sboru vůči Řediteli (Ondřej Vetchý) chvílemi zavání lehce pokleslým humorem. A hlavně: asi každou ženskou nadzvedne "oblíbený" motiv Milana Kundery, který autor použil i v románu  Žert - pomstím se muži tím, že mu svedu manželku.

Ale to nic nemění na skutečnosti, že vzniklo mimořádné představení, které vyvolává záchvaty smíchu i mrazení v zádech v podstatě současně, a že na něm Kunderův text i režisér Ladislav Smoček se souborem divadla mají rovnoměrný podíl.

Z inscenace Ptákovina v pražském Činoherním klubuToho mizeru Ředitele, který doplatí na svou vlastní hru s namalovaným kosočtvercem, v závěru málem litujete, i když vám vaše lepší já říká, že si nic jiného nezasloužil. Idiot Předseda (Jaromír Dulava), lakující nehty "tady maminky pana Předsedy" (Lenka Skopalová), se ve scéně mrskání Evy stane málem prototypem návštěvníka sadomasochistického salonu.

Truchlivým bohem mládí je Žák (Braňo Holiček), který na sebe vezme vinu za Ředitelův kosočtverec, protože si spočítá, že je to jednodušší než se snažit dokazovat nevinu. A Předsedova snoubenka Růžena (Marika Procházková) si s takovým gustem vychutnává svou moc, až skoro začnete jakoukoli mocí pohrdat.

A možná by to bylo na místě. Ptákovina... Není ostatně jakákoli moc jen ptákovina, o níž platí, že "všeho, i bídy jen do času?" Ach, ironiku Kundero... Čert aby vás vzal za to, že nakonec jediný, kdo se z celé té ptákoviny s kosočtvercem může radovat, je ta pitomá blonďatá kráska Růžena. A jak si to umí užít!

. Proč Ptákovinu vynechat

Hodnocení 40 % - Vladimír Mikulka (Divadelní noviny)

Ptákovina v Divadle Na zábradlí, květen 1969Milan Kundera je autor nejen světoznámý, ale i pověstně úzkostlivý v otázce uvádění svých starších prací. Když pražský Činoherní klub ohlásil, že získal svolení uvést po čtyřiceti letech hru Ptákovina (poprvé inscenovanou v roce 1969), byla to senzace.

Kundera situuje děj do školy, jíž s pobaveným diktátorstvím vládne Ředitel (Ondřej Vetchý), nad nímž stojí všemocný Předseda (Jaromír Dulava). Lavinu událostí spustí zdánlivě nevinný žert: Ředitel tajně nakreslí na tabuli pověstný kosočtverec a baví se snahou agilních podřízených "případ" vyšetřit. Manipulátorovi se však dění záhy vymkne a vše spěje k nejhorším koncům; obětí se stane nejen sám Ředitel, ale i další osoby v jeho okolí.

Z inscenace Ptákovina v pražském Činoherním klubuPtákovina nezapře dobovou zálibu v "modelovosti" - škola průhledně zastupuje celou společnost. Výmluvná je i typologie postav - bohorovně omezený funkcionář, různé typy patolízalů, snaživců a donašečů nebo obviněný, jenž zjistí, že je výhodnější přiznat se ke skutkům, které nemohl spáchat, než trvat na nevině. Kundera doplňuje ironické úvahy o pravdě a moci a neopomene svůj oblíbený motiv "pomsty skrze zneuctění manželky".

Hra jako taková sice nevzbuzuje žádné velké nadšení, nové nastudování ji však bohužel ukazuje v horším světle, než by si zasloužila. Hlavním pocitem při sledování představení je topornost a chtěná legračnost; marně vzpomínám, kdy jsem v Činoherním klubu naposled viděl takovou dávku nezáživného a triviálního herectví. Režisér Ladislav Smoček je proslulý tím, že dokáže vykřesat jiskru i ze zdánlivě nehratelných prvorepublikových komedií, s Kunderovou ironií a těžkopádnou snahou o fraškovitý humor se však minul.

Závislost na době vzniku je u Ptákoviny silnější, než si byli inscenátoři ochotni přiznat. Kundera sice po lehkovážně zábavném úvodu směřuje k nadčasovému tázání po smyslu a podobách svobody a pravdy (druhá polovina inscenace je proto snesitelnější), přesto hra dnes obstojí jen stěží. O Smočkově nastudování to však platí dvojnásob.