Tvrdí o sobě, že je pruský pedant, ví se o něm, že si potrpí na dochvilnost. A taky že ano, na chlup přesně v daný čas zarachotí dveře šatny Činoherního klubu a Petr Nárožný přichází.
Toho večera je to však poslední závan pedanterie. Dokonce si z toho sám dělá legraci, když se vytasí s historkou, jak kdysi, ještě jako člen Semaforu, šel na představení a v dobré víře, že má spoustu času, kráčel volným krokem. Co víc, naproti divadlu si dal páreček a pivo. Ano, i fanatikovi přesnosti se někdy zpozdí hodinky.
Jak obvykle vypadají vánoční dny u Nárožných?
Jako kluk jsem na Štědrý den chodil s mámou a tetami vždycky na hřbitov, se ženou chodíme i dneska. Přitom mám přátele, kteří by tam nevkročili. Ptám se: "To jsi nikdy nebyl u hrobu za maminkou?" "Ne, nikdy." "Bojíš se, nebo co?" Chtějí vytěsnit z hlavy, že smrt jednou přijde i pro ně a že náš život na tomhle světě je jen krátká dovolená? Nevím. Tohle já nikdy nepochopil.
Televizi zapnete?
Rozhodně ne Popelku. Mám pocit, že všechny pohádky jsem viděl stokrát, už je umím nazpaměť.
Navíc jste v nich sám občas hrál.
A neznám herce, který by v nich hrál nerad. Nezapřu, že bych si zase s chutí nějakou dopřál.
Co na nich herce tak přitahuje? Je to přece role jako role.
Určitě. Ale pohádky se dají hrát s velkou fantazií. Co my víme, jaký je čert? Sice je nějak napsaný, ale co dělá? Jak mluví? Jak koulí očima? Když má režisér ocelovou ruku v sametové rukavici, to znamená, že dovede popustit kšíry hercovy představivosti, je to vždycky paráda. Párkrát jsem se takhle vyřádil a rád na to vzpomínám. Naštěstí jsem se vyhnul severským pohádkám.
Proč naštěstí?
Já si myslím, že je děti nemají moc rády. Že se jich vlastně trochu bojí. Jsou sice krásné, ale na druhé straně depresivní, zvláštním způsobem zlé, tajemné a děti jim nerozumějí. Jak tam začne takové to Kááááji a sněhová královna a bílá smrt, nikdo neví, jak to vlastně celé je. A druhé, pro mě divné pohádky jsou orientální. Korejské, arabské. Víte, to dlouhé, předlouhé: Žil jeden moudrý, přemoudrý chán... a měl syna... a ten šel do města Hervas... a z města Hervas přinesl tajemnou skříňku se sedmero zámky... Hned si řeknu, a jeje, tam nebude žádný humor.
A není.
No, většinou se nezklamu. Je to ušlechtilý a hezký, ale není tam sranda. Jenže děti, jak vím, milují velké strašení a velkou legraci.
Říká se, že to je výsada českých pohádek.
Dokonce jsem od jednoho intelektuála četl rozhořčenou analýzu, že to je doklad našeho slouhovství, lokajství, že jsme vždycky byli poddaní a to udělalo náš vztah ke králům a ke šlechtě. Že si to s nimi vyřizujeme takto. My neumíme zahrát důstojného krále, jako by ho hráli Angličané, Holanďané nebo Francouzi. V Čechách musí být pitomec, navíc k smíchu, protože jsme zamindrákovaní jankové.
Čtěte v MF DNES
Co si myslí o rodinných rituálech? Proč se zajímá o historii? Celý rozhovor s Petrem Nárožným najdete v sobotní MF DNES v příloze Víkend.
