Proč je spratek Artemis Fowl sympatický

  • 1
Zdá se, že charizmatický klučičí hrdina je na úsvitu třetího tisíciletí neméně žádaným dětským artiklem jako kdysi angličák se čtvero dvířky. K bradavickému sirotkovi Harrymu Potterovi a ke smolařským sourozencům Baudelairovým od Lemonyho Snicketta totiž přiskočil kříženec mezi Jamesem Bondem a jeho úskočným sokem Goldfingerem. Fowl, Artemis Fowl, toť jméno onoho výtvoru irského spisovatele Eoina Colfera.

Pro dvanáctiletého spratka Artemise není problém vést e-život ve standardu GSM a bránit rodinné sídlo před pomstou fantasy postaviček za pomoci webu, infraportů a terminálu s plochými obrazovkami. A do této ultramodernosti bokem přitékají potoky irského mýtu: druidskými legendami opředená místa ostrova sv. Patrika i keltské kletby.

A zejména civilní obraz upachtěných skřítků leprikonů, kteří podle místní tradice střeží zlatý poklad, a tudíž si koledují o okradení. Znamená to ovšem prolomit jejich kód... Colfer se jako každý suverénní autor bude bránit spojitostem s potteromanií, pravdou však zůstává, že právě díky ní má umetenou cestičku.

Nelze ani nevidět, jak s Rowlingovou debatuje a jak ji místy jemně paroduje, protože pokud si ona obhájila právo sklenout svůj příběh na zádech Tolkiena, Dickense, Lewise či Goudgeové, musí také sama sebe dát k dispozici diskusi. Čím jsou si tedy obě prózy blízké? Střetem zázračného pod-světa pohádkových bytostí s prachobyčejností Blátivých (rozuměj lidí), mezi nimiž může fantazie dítěte naprosto volně procházet.

Co se však ani trochu nepodobá, je tón, v němž se onen souboj světů o trakař zlatých cihel odehraje, jelikož Artemis je všechno možné než ctnostný skaut a také rychlá rota ze středu Země má pro strach uděláno. Colfer tudíž neváhá vyměnit neurčitost gotického románu z bradavického skanzenu za reálný časoprostor se soudobými udělátky a plejádou komických postav s emocemi, znesnadňujícími jejich zaškatulkování na klaďase a padouchy.

Tak jako spisovatel Snickett brnká na strunu morbidních zálib dítek školního věku, tak i Colfer teenagery připravuje na život, jaký skutečně je. V ochranářském světě Harryho Pottera tušíme, že jeho dobrodružství podle zásad žánru musí dopadnout dobře, ale koho tušit na stupních vítězů tam, kde jsou kontury Dobra rozmyté? - Vyvrhela Artemise, anebo ambiciózní elfské rukojmí Myrtu Krátkou? A co když to bude Síla myšlenky? Zloduch, který nadevšecko rád svoji maminku - to je v dětské literatuře náramná sázka na jistotu.

Jenomže stvořit figuru zloducha, jenž nám má být sympatický nejen kvůli bestii uvězněné v našem podvědomí, toť i v psaní pro dítě těžší oříšek než splácat Mirka Dušína. Colfer ten oříšek rozlouskl, a když přidá talent provést na správném místě zámlku a půlobrat, máme před očima knihu s postavou zmetka, který potřeboval méně slov, aby sdělil totéž, co nezáludní hoši. Postava Artemise Fowla zkrátka poukazuje na důležitou skutečnost: dnešní děti nejsou neposkvrnění plyšoví medvídci, které je nutno zpracovávat po starodávnu.

A Dobro poznané oklikou přes Zlo má zatraceně větší cenu! Hlavně proto darebák z Dublinu provětrává zatuchlou nabídku, jak to před časem svým způsobem udělal i první díl Harryho studií v Bradavicích. Žel ani kantor Colfer neodolal dobrému bydlu s tučným kontem, jež si koleduje o rozmnožení, a tak už vyslal Artemise na křížovou cestu seriálu. Nebezpečí, že na ní bude jeho keltský esprit rozmělněn, je značné, ale nesuďme rána před večerem.