Přitom Air jsou opakem hudební progrese: nostalgické nálady rádi spojují s líbivými melodiemi, z jejich skladeb vyzařuje nenucená elegance stejně jako hudební preciznost.
"Víte, my nejsme nějací velcí perfekcionisté. Ve studiu nahráváme poměrně rychle a hodně sázíme na spontaneitu. I skladby, o kterých si lidé myslí, že jsme je natáčeli týdny, vznikly za několik málo hodin," říká Nicolas Godin.
Patříte mezi nejvýraznější postavy francouzské elektronické scény, ale v poslední době jakoby dění u vás trochu sláblo. Co se stalo?
Staré zlaté časy jsou pryč. Je to stejné jako s francouzským fotbalem. Celá jedna generace se přejedla úspěchů, je unavená a vyhořelá. Lidé, kteří tuhle hudební scénu v devadesátých letech tvořili, si vydělali peníze, založili rodiny. Dnes se věnují spíš rodinám a ztratili motivaci hledat v hudbě něco nového. Musíme počkat na příchod nové generace. Stejně jako je třeba v reprezentaci nahradit nemotivované Zidana, Bartheze a Thurama mladou bojovnou krví, musí přijít noví hudebníci na místo Daft Punk, Dimitriho, Kid Loco a časem taky místo nás... Je to smutné, ale taková je realita.
Do vaší hudby se prý promítají dojmy ze zahraničních cest. Které země vás inspirují?
Nejproduktivnější jsme vždy v době, kdy se unavení vracíme z cest. Desku 10.000Hz Legend jsme natočili po návratu z dlouhého turné po Spojených státech a podobně vzniklo i naše nové album. Například písnička Lost In Kyoto je o pocitu osamění v cizím světě. Tak jsme se cítili při našem pobytu v Japonsku. O podobných pocitech vypráví také americký film Ztraceno v překladu. Vzhledem k tomu, že s jeho režisérkou Sofií Coppolovou se známe už díky spolupráci na snímku Virgin Suicides, vybrala si tu písničku pro svůj film.
Jste známý "kinofil", často se vyjadřujete o své lásce k filmu. Nezměníte v budoucnu povolání?
Poté, co jsem viděl dokument Lost In La Mancha, vím, kolik trápení přináší práce na filmu. Natočit album je proti tomu hračka. Milovat filmy je příjemnější než je natáčet. Víte, Paříž má velkou výhodu. I když půjdete do kina každý den, můžete zhlédnout jiný film, 365 snímků ročně! Není to krása?
Ovšem francouzská kinematografie právě neprožívá nejlepší léta...
To je hodně kulantně řečeno! Umělecká úroveň francouzské kinematografie je přímo tragická, většina nových filmů je nudná. Jediné opodstatnění jejich existence je fakt, že živí své tvůrce. Zrušil bych státní finanční podporu. Nikdo jiný by totiž na takové nesmysly peníze nedal a věděl by proč. Kde jsou časy Godarda, Truffauta a Chabrola? Jejich filmy jsou stále svěží a aktuální!
