Autorem je multitalent z Norimberka, herec, esejista, překladatel, televizní a divadelní režisér Hanns Zischler (narozen 1947), který s takřka detektivním nasazením shromáždil spoře roztroušené odkazy na 26 filmů, o nichž se obdivovatel biografu Franz Kafka mezi lety 1910-1921 zmínil ve svých denících, pracovních sešitech, postřezích z cest či v soukromé korespondenci.
Autorův zájem o život pražského génia odstartovala v roce 1978 Zischlerova práce na dokumentu „Amerika před očima aneb Kafka ve 43 min. 30 sec.“
Fascinace Kafkou však natočením tohoto úspěšného snímku neskončila. Poháněn zvědavostí bádal Zischler ve filmových archivech i soukromých sbírkách, hovořil s filmovými experty, vyhledal stará kina, objevil dávno zapomenuté snímky, dobové plakáty a fotografie.
Stopy ho zavedly nejen do Kafkovy rodné Prahy, ale i do Mnichova, Verony či Paříže, kam Kafka na staromládeneckých cestách společně s Maxem Brodem zavítal.
Nasbírané poznatky Zischler uveřejnil v roce 1996, titul o rok později označili francouzští filmoví kritici za „nejlepší zahraniční knihu o kinematografii“. Krátce nato vyšla i anglická verze, v roce 2002 na jejím základě vznikl koprodukční dokument.
„Sestra mi vyprávěla o představení, nebo spíš jsem to byl já, kdo se jí vyptával, protože i když chodím do kina velmi zřídka, tak přece většinou znám téměř všechny týdenní programy kin nazpaměť. Moje nesoustředěnost, moje potřeba mít z něčeho požitek se sytí plakáty,“ svěřil se v březnu 1913 Franz Kafka v dopise přítelkyni Felice Bauerové.
Přestože se Kafka sám neoznačoval za pravidelného návštěvníka filmových představení, vliv pohyblivých obrázků „kinematu“ byl podle Hannse Zischlera na jeho život nesporný. Mladý technický vynález ho fascinoval, stejně jako aeroplány, metro či tramvaje.
Mnohé z filmů, které Kafka v pražských (dnes již bohužel zaniklých) i v několika evropských biografech během svých cest zhlédl, se intenzivně promítaly do jeho každodenního života. Náhle mu vytanuly jednotlivé filmové sekvence; z úhlu filmové kamery, jež mu silně připomínala „perspektivu sklepního bytu“, nahlížel pohyb - ať už šlo o cestu vlakem, jízdu pařížským metrem nebo taxíkem ulicemi nočního Mnichova.
Jeho erotickou fantazii okřídlil film Bílá otrokyně z roku 1911 o bezohledných obchodnících s prostitutkami, Shivath Zion (Návrat na Sion) zase podnítil Kafkovy plány na vycestování do Palestiny. Tyto záměry však stejně jako filmové představy zůstaly pro Kafku pouze snem, jakýmsi nedostupným imaginárním teritoriem.
Ač Zischler prostřednictvím deníkových zápisků a korespondence s Maxem Brodem či s Felice Bauerovou nahlíží do Kafkova života i mysli, bezprostřední vliv zhlédnutých snímků na Kafkovo psaní nedokládá. Podle Zischlera totiž Kafka pohyblivé obrázky ze svého díla záměrně vyloučil. Vysvětluje to Kafkovou nelibostí, „že snímky kinematu může zachytit vždy jen provizorně a nedostatečně“.
Na druhou stranu, právě kinematografu přisoudil Kafka v rámci své vlastní literární tvorby zvláštní postavení: roli „jediného protijedu“, jež mu poskytuje potěšení, požitek a který jej odvádí od vlastních výčitek a neustálého sebeobviňování.
V „Kafkově kině“ se před čtenáři rozprostírá dosud neprobádaná fazeta spisovatelovy osobnosti a v širším kontextu i mnoho poznatků o středoevropské kinematografii první čtvrtiny 20. století, kterou Hanns Zischler na základě svých cenných objevů kus po kuse opatrně rekonstruuje, aniž si činí nárok na jeho komplexnost.
