Nezávislý reportér, sportovní novinář a publicista Jean-Noel Fenwick je autorem několika her pro takzvané francouzské divadelní kavárny (typ divadla u nás provozovaného například v pražské Viole).
Komedie ...nebylo by libo Nobela, ověnčená čtyřmi prestižními francouzskými Cenami Moliere, je zatím jeho největším úspěchem. V pařížském Divadle Mathurins byla na repertoáru čtyři roky, byla přeložena do desítky světových jazyků, u nás se hraje poprvé.
Děj je prostý a vděčný. V jedné laboratoři se sejdou slavné vědecké kapacity, všem známé postavy světové vědy - Pierre Curie (Mario Kubec) a jeho asistentka a později žena Marie Curie-Sklodowská (Sandra Pogodová).
Donuceny bizarními spolupracovníky Gustavem Bémontem (Radek Holub) a Rudolfem Schutzem (Ladislav Potměšil) a za trochu ztřeštěných, z historické reality částečně čerpajících okolností objeví radioaktivitu. Jednoduchou zápletku rozvíjí autor do řetězce vtipných komediálních situací, umně smíchává realitu s fikcí, napínavý příběh s romantickou láskou.
Režisér inscenace, herec Národního divadla Václav Postránecký, ctí herecký potenciál svěřeného mu souboru, dané situace nijak inscenačně nekomplikuje a nabízí všem zúčastněným dostatečný prostor. Současně však dbá, aby hráli s mírou, situace vypointovávali a zbytečně na úkor děje "nevtipkovali".
Inscenace si tak přes mnohé krkolomné okamžiky uchovává jistou "francouzskou" eleganci, a dokonce i suchý anglický humor. Herci víceméně úspěšně splňují zadané jim role, byť přece jen se někteří nevyvarují šarží (příliš crazyhumorný Ladislav Potměšil) či ještě nenalezli výraznější charakteristiku svých postav (na premiéře nejistý, tápající Radek Holub).
Jednoznačnou výhrou je však vitální a dojemná Jitka Smutná (alternující Jaroslava Obermaierová) v roli hospodské a později služebné Georgetty a hlavně ústřední dvojice Mario Kubec a Sandra Pogodová. Vytvořili dobře se doplňující komediální duo, které diváky rozesměje, a přitom nemusí užívat podbízivé herecké manýry. Oba jsou spontánní, mají nadhled a fantazii i dostatečnou míru inteligence a zdrženlivosti, důležitou pro věrohodnost postav, které ztvárňují.
Zdá se, že Divadlo Radka Brzobohatého vsadilo na hereckou kvalitu, což je dobře. I když inscenace ztrácí v druhé polovině dech, je dramaturgickým objevem a slibným, byť zatím opatrným vkročením na ožehavou půdu soukromého bulvárního divadla v Praze. Kéž by se mu dařilo. Patří do divadelního spektra stejně jako alternativa, tanec či muzikál.
