Pro Bregoviče už válka skončila

Čtyřiapadesátiletý muzikant Goran Bregovič, který odehraje v Praze dva koncerty, má mezi současnými skladateli výjimečné postavení. O jeho filmovou hudbu se zajímají tisíce posluchačů, a tak ji Bregovič může hrát naživo na festivalech i ve velkých sálech.

Rodák ze Sarajeva vystudoval hru na violoncello a v roce 1966 se stal baskytaristou místní rockové kapely Bestie. V osmdesátých letech se proslavil jako člen jugoslávské rockové formace Bijelo Dugme, která byla známá i v tehdejším Československu.

O filmovou hudbu se zajímal už dříve, naplno se jí začal věnovat díky přátelství s režisérem Emirem Kusturicou. Bregovič složil hudbu k jeho filmům Arizona Dream a Underground.

V Česku Bregovič vystoupil poprvé 11. července 2003 na festivalu Colours of Ostrava. Také do Prahy nyní přiveze svůj Wedding And Funeral Band, složený z mužského ortodoxního sboru z Bělehradu, smyčců, romské dechové kapely či zpěvaček z Bulharska.

Před válkou v bývalé Jugoslávii jste prchl do Francie a léta žil v Paříži. Už jste se vrátil z exilu domů?
Žiju v Bělehradě, i když Paříž mi v mnoha ohledech chybí. Ale Bělehrad je pro moji tvorbu ideálním městem. Všechny muzikanty, které potřebuji, všechnu inspiraci nacházím v okruhu jednoho sta kilometrů. V Evropě mají lidé toto město stále spojeno s válkou, ale zapomínají, že je to kulturní centrum velkého kusu Evropy, vždyť je to největší město mezi Budapeští a Istanbulem!

Jste až modelovým "Jugoslávcem": po otci Srb, po matce Chorvat, narozený v bosenském Sarajevu. Jak je vaše tvorba přijímána v jednotlivých, po válce stále ještě znesvářených zemích?
Koncertuji v Záhřebu stejně jako v Sarajevu nebo v makedonské Skopji a v chování publika nevidím velké rozdíly. Pro mě válka už skončila. Je čas na to zapomenout. A hudba je jednou z cest.

Takzvaná balkánská dechovka se stala celoevropskou módou. Vděčí za to úspěchu filmů Emira Kusturici?
Kusturica na tom má značný podíl, ale především je za tím chuť hudebních fanoušků objevovat novou muziku, a právě naše malé kultury nabízely něco neoposlouchaného. Pro nás je cikánská dechovka tradiční záležitost, Západu zní exoticky, proto se stala hitem. Víte, že žijeme v době, kdy poprvé začala kultura malých národů ovlivňovat kulturu národů velkých?

Nejen vy, ale cikánské balkánské dechovky obecně používají překvapivě mnoho prvků vojenských pochodů a válečných témat...
Kdybyste žil na Balkáně, překvapivé by vám to nepřišlo. Je to historická záležitost, dlouhá staletí zde nebyly žádné hudební školy a kromě lidové tvořivosti se hudební vlohy nejlépe uplatňovaly u vojenské hudby. Cikáni, kteří narukovali, se hudebně vyžívali v armádě, a ta samozřejmě jejich tvorbu ovlivnila.

V 90. letech jste proslul hudbou pro film, v posledních letech je o vás slyšet především v souvislosti s komponováním pro koncertní sály, složil jste dokonce cikánskou operu Karmen. Film vás už přestal zajímat?
Vůbec ne. Opět cítím chuť pustit se do něčeho velkého pro film. Jenže s Kusturicou jsem při natáčení filmu Underground, který obdržel v roce 1995 Zlatou palmu v Cannes, strávil dva roky života a měl jsem toho plné zuby. Pustil jsem se do jiných věcí. V Karmen jsem chtěl představit cikánskou hudbu, která překvapivě zůstává stranou fanoušků hledajících stále novou evropskou "etno hudbu". Není to ani variace na Bizetovu Carmen, až na několik odkazů je to původní dílo. Napsal jsem ji tak, aby ji dokázal zahrát klasický cikánský orchestr, který vyhrává na svatbách a pohřbech.

Býval jste vášnivým rockerem - nevrátíte se někdy k tomuto stylu?
V padesáti už by to vypadalo směšně. Rockerství bylo za socialismu rebelství a já byl mladý… Nemám vyhraněnou představu o hudbě, kterou bych měl skládat. Inspirují mě moderní skladatelé, lidová hudba, ale třeba i některý rock. Mám ambici být moderním hudebním skladatelem.

Goran Bregovič