Dílo, které je svéráznou Váchalovou ironickou odpovědí na Brehmův život zvířat, vydal spisovatel, výtvarník a tiskař Josef Váchal v roce 1924 v sedmnácti exemplářích. Podkladem reprintu je exemplář číslo tři, který původně patřil Josefu Portmanovi, Váchalovu litomyšlskému příteli a podporovateli, jehož dům "Portmoneum" Váchal vyzdobil originálními nástěnnými malbami, které jsou zde dodnes k vidění. Ty byly ostatně dokončeny téhož roku, kdy byla vydána Ďáblova zahrádka. A totéž vročení nese i Váchalovo nejslavnější knižní dílo Krvavý román, ve kterém Portman jako jedna z literárních postav také vystupuje.
Celá Ďáblova zahrádka, bohatě ilustrovaná černobílými i barevnými dřevořezy, je prodchnuta typickou váchalovskou ironií, zálibou v pokleslosti i jazykové a tematické hře. "Památce přítele, psa Voříška, který neohroženě po třinácte let se svým pánem mezi samými strašidly chodil a nic se mu nestalo, až na konec lidskými bestiemi sežrán byl, posvěcuje autor tuto knihu," stojí hned v úvodu ve věnování knihy.
Samotnou knihu rozdělil autor do několika oddílů. Základem jsou samotná "slovníková hesla" strašidel, rozdělená do skupin: Přirozeného původu strašidla, Strašidla působící z lidské materie a Ďábelská strašidla. Do těch jsou přiřazena kromě vcelku známých strašidel z pohádek i mnohá další, běžnému "neodborníkovi" dosud neznámá. Zdání vědeckosti dokládá nejen záhlaví každého hesla s několika názvy toho kterého strašidla včetně latinského, ale například i seznam pramenné a doporučené literatury.
Jak však sám autor uvádí: "Mnozí, přečtouce na začátku této knihy postavený seznam odborné literatury strašidelné, z mystifikace mne obviní, shledajíce, že mnohé knihy tam uvedené neexistují: těm pochybovačům však znovu dokazuji, že mnohé z těch knih (třebas dnes o podobných ani názvech zájemníci také literatury neslyšeli) jedenkráte v naší bibliothéce universitní se objeví."
Ukázky z Ďáblovy zahrádky Josefa Váchala (po rozkliknutí se otevře celá stránka).
Ačkoli jde o dílo vskutku "strašidelné" a seznamující s hrůznými zjevy, s nimiž se můžeme podle Váchala setkávat prakticky na každém kroku, naštěstí není třeba se četby nebo jen prohlížení knihy obávat. Její tvůrce totiž, jak sám přiznává v doslovu, jejich hrůznost záměrně poněkud oslabil.
"... kdybych všechnu šerednost a úděsnost strašidel v své knize byl zvedl, alespoň tak, jak staří mistrové činili na svých obrazech a rytinách, při tom všelikém popisu těch příšer a počtu velikém knih, o daemonech a spectrech pojednávajících, mnozí z čtenářů by zemřeli nebo na duchu se pomítnuli."
"Proto jsem tedy raději zmírnil ohavnost zjevů těch potvor při jejich zobrazování barvami příjemnými," dodává Váchal a ohyzdnost strašidel oproti lidem nakonec relativizuje. "Konečně: vždyť mnohá bestie lidská horší tisíckráte pekelného hovada jest, že maně ubohost a nesmyslnosti socialismu, hlásajícího bratrství ke každému z lidí, uznati na takovém příkladu musíme."
