Na základě zákona o napravování křivd způsobených holocaustem je tyto instituce musely vrátit právoplatným dědicům, stát pak často vyčlenil peníze na zpětný nákup těch nejzásadnějších děl. Týká se to jak slavné Waldesovy sbírky, tak například z Izraele vykoupených děl z Feldmanovy sbírky.
Největší investici pro český stát znamenalo postupné vykupování Waldesovy sbírky. Velká část se jí vrátila do Národní galerie v Praze (NG) a do Uměleckoprůmyslového muzea, i když jen část z ní tvoří staré umění. Rekordní státní investice byla v roce 1999, kdy stát investoval do výkupu Waldesovy sbírky pro NG přes sto milionů korun, z toho devět milionů do Cranachovy Svaté Kristiny. Nejvíc stál soubor Kupkových děl, ta nejdražší i pětadvacet milionů korun.
V roce 2004 koupila Moravská galerie v Brně prostřednictvím ministerských zhruba dvou a půl milionu korun pět kreseb z Feldmanovy sbírky z Izraele, byla mezi nimi i Aachenova kresba Minerva přivádí Malířství k Apollonovi a múzám. Ministerstvo pro MG vyčlenilo v roce 2006 také víc než patnáct milionů na nákup Jurkovičovy vily v Brně.
Jedna z největších akvizic se týká Lobkowiczovy sbírky a Národní galerie v Praze. Za v součtu téměř osmnáct milionů koupila NG díky státním penězům v roce 2007 dvě díla starého umění, mezi nimi i Pannu Marii s Ježíškem a čtyřmi světci z šestnáctého století. Letos v březnu investovalo ministerstvo do odkoupení téže sbírky přes sedmadvacet milionů, mezi devíti pořízenými skvosty byl i autoportrét Petra Brandla. - Podívejte se na devět obrazů, které se vrátily do sbírek Národní galerie
Další kapitolu tvoří nákupy Národoní knihovny: v roce 2005 vydražila přes deset milionů drahý zlomek Dalimilovy kroniky, v témže roce získala o něco málo mladší Gutenbergovu odpustkovou listinu - ovšem za přátelskou cenu dvou set padesáti tisíc od Biskupství. O rok později vykoupilo ministerstvo pro Národní knihovnu část trezorového fondu klášterní knihovny v Teplé u Mariánských lázní, včetně druhé části rukopisů z téhož konvolutu vykoupené v roce 2007 přišla stát na více než 68 milionů. Nyní je k vidění v pražském Klementinu na výstavě nazvané ITEM PLURES ET ALIOS LIBROS.
Ne všechny nákupy se podařily
Torzo kráčející ženy od Wilhelma Lehmbrucka pocházející z interiéru vily Tugendhat v Brně bylo vráceno v roce 2007 právoplatným dědicům. Ti ji prodali do zahraničí, státu se nepodařilo sochu koupit ani ji prohlásit za kulturní památku, ministerstvo nákup Lehmbrucka nakonec nepodpořilo s vysvětlením, že nejde o zásadního českého tvůrce.
Letos v únoru se na tuzemské aukci objevilo Umučení světice z okruhu Mistra Třeboňského oltáře za vyvolávací cenu přes deset milionů. Stát se rozhodl se aukce nezúčastnit kvůli finanční krizi.
Samostatnou kapitolu v problematických nákupech uměleckých děl tvoří aktivita amerického sběratele Petera Schwartze - ten koupil v Česku mnoho děl zejména české avantgardy (investoval do nich kolem padesáti milionů korun), dostal ale zákaz je z republiky vyvézt. Stát přitom odmítl obrazy vykoupit, některé z nich však prohlásil za kulturní památku, což jim zaručí, že zůstanou v tuzemsku. Ty, které se Schwarzovi odvést podařilo, prodal před rokem v aukci, včetně například Čapkovy Koupele nohou či Fillova Zátiší s artyčokem a mandolínou.
Někteří historikové umění ovšem míní, že české umění nejlépe reprezentuje právě vystavování děl v zahraničí. V každém případě je zákon ošetřující vývoz děl českých autorů poplatný tendencím po sametové revoluci, kdy v zahraničí končila řada děl zejména z církevního majetku - což zákon reflektoval a posléze zakázal. Některé západní státy mají zákony o vývozu uměleckých děl mnohem benevolentnější.
