Jak se vám píše samotné?
Když jsme psali s Josefem, vždy jsme si předem určovali, o čem budeme psát a jaký tvar by text měl mít. Dohodli jsme se na konceptu a pustili se do díla. Něco psal Josef a mluvila jsem mu do toho já, něco jsem psala já a mluvil mi do toho on. A takhle jsme text vedli, až jsme měli pocit, že jsme u konce. Když píšu sama, všechna tíha spočívá jen na mně - píšu, protože chci zanechat svědectví, stopu, že jsem žila v tomto čase, tady a s těmito lidmi. Dřív jsme se víc věnovali estetické stránce textu, experimentovali jsme s textovou strukturou, zkoušeli, kam můžeme zajít. Možná si z toho něco zachovávám i v nynější knížce, spíš si však připadám jako archivářka.
A co vám vyhovuje víc - psát sama, nebo ve dvojici?
Mně se s Joskou pracovalo skvostně, byla to dvojitá radost, když se nám text povedl. Teď, když píšu sama, cítím se trochu osamělá. Ale podstata byla a je stejná: chci něco říct, něčeho v sobě se zbavit.
Hiršal o vaší společné knížce Trojcestí řekl, že asi nikdo nerozplete, kdo z vás do ní co vložil. Vy rozeznáte mužský a ženský rukopis v literatuře?
Dřív jsem si myslela, že ne. Ale když jsem psala Čas mezi tehdy a teď, zjistila jsem, že ženská stránka z textu vystupuje, že je v tom psaní převaha citu, a bojím se, že i sentimentu. Ale to je asi věkem. Teď píšu víc spontánně, někde v sobě cítím, že to musí ven, na papír.
Ohlížíte se při psaní na čtenáře?
Já jsem tu knížku začala psát jen pro Josefa, aby věděl, co se s ním dělo, když ležel dlouhou dobu v bezvědomí v nemocnicích. Takhle jsem napsala dvě třetiny. Když to Joska později četl, ukázal text Ivanu Wernischovi a ten Marku Staškovi z Edice současné české poezie. A pan Stašek mi dvakrát třikrát za rok telefonoval a ptal se, jestli s psaním pokračuji, že by měl zájem o vydání. Tak jsem pokračovala. A charakter psaní se měnil v plán, že něco dopíšu proto, aby to četl i někdo jiný.
Věnovala jste se i překladům, tvorbě pro děti, rozhlasovým hrám - co vám je nejbližší?
Okouzlily mě překlady dobrých básníků. Když Josef v 50. letech překládal Morgensterna, bylo krásné přihlížet, jak kouří, odfrkuje, vzteká se, přichází s novými nápady a škrtá - a pořád dokola. Ohromné potěšení bylo překládat také Ernsta Jandla a Johannese Bobrowského. Ale stejně tak je pro mě krásné i vlastní psaní. Vyjádřit, co se ve vás a okolo vás odehrává, jednou dodat textu váhu a hloubku, jindy jej odlehčit ironií.
Memoáry Let let, které jste psali s Hiršalem, obsáhly roky 1952-1968. Uvažovali jste o pokračování přes normalizaci až do současnosti?
Já jsem si odmalička psala deníky, všechno jsem měla potřebu zaznamenat. Takže jsem měla představu, že bychom v Letu let pokračovali: mám doma obrovské fascikly a v nich podrobně zapsané, co se v 70. a 80. letech kolem nás dělo. Ale to už jsme dopsat nestačili. A já teď, když tu Josef není, už sama nemůžu.
V nové knížce píšete i o titulech, které jste přečetla. Často saháte po knihách o vědě, třeba astrofyzice. Co vás na ní tolik přitahuje?
Mám dojem, že to je trošku otcovo dědictví. Nejdřív jsem jako malá četla knížky o zvířatech, o zeměkouli, o vesmíru. Nedávno mě dcery rozesmály vzpomínkou, jak jsem si s nimi, když jim bylo tak pět a šest let, hrála v pokoji na sluneční soustavu: Míša dělala Slunce a Bohunka kolem ní běhala jako Země. Jenže pak mě Josef zahltil poezií, překládali jsme a psali a všechno ostatní šlo stranou. V posledních letech se můj starý zájem o vědu probouzí.
Píšete nyní něco?
Už se zas chystám. Ale radši si to nechte pro sebe.
 Spisovatelka a překladatelka Bohumila Grögerová. |
