"Že už zbývá jen pár posledních lístků, mě překvapilo," říká autor projektu, baskytarista Filip Benešovský.
Jak vypadají přípravy pár dní před představením?
Hekticky. Je to trochu náročnější, než když jsme dělali Zeď dřív. Teď za sebou máme velkou zkoušku a čeká nás příjezd do O2 areny, kde se budeme muset nazvučit. Budeme tam už v pátek od pěti. Do půlnoci se budeme seznamovat s prostorem, hrát a zkoušet jednotlivé části. A potom od rána do čtyř odpoledne pojedeme generálku.
Jako hosta budete mít klávesáka Harryho Waterse, syna Rogera Waterse z Pink Floyd. Jak se připravujete s ním?
Přes e-maily. Napsal nám, co by si asi tak chtěl zahrát. Některé věci dobře zná, protože s tátou absolvoval dvě světová turné, zbytek jsem mu taky přes internet poslal v notách. Do Prahy přiletí v pátek a rovnou s náma bude zkoušet. Jenom si to společně přejedeme, abychom si byli jistí.
Zeď hrajete na různých místech už sedm let. Proč trvalo tak dlouho, než se objeví v plné parádě v Praze?
Všude jinde je to jednodušší. V Českém Krumlově, Žatci nebo Plzni se na zcela srovnatelných věcech domluvíte mnohem jednodušeji. To, že je třicet let výročí od vydání desky, však byla výzva konečně to udělat i v Praze. Jsem přesvědčený, že ve Zdi je spousta věcí neobyčejně
obecného charakteru, třeba už vůbec ten symbol zdi jako bariéry v komunikaci na jakékoliv úrovni. A mně je tenhle náhled na svět příjemný. Že nejsem sám, komu připadá, že je všechno špatně.
V čem se liší velká produkce pro největší halu u nás?
Ta produkce vlastně není větší než to, co jsme dělali dřív. Měli jsme menší pódium, ale třeba v Žatci na náměstí nás vidělo dvacet tisíc lidí, tady jich bude devět tisíc. Velké je to tím, že je to v Praze, protože co není v Praze, to jako by nebylo.
Co vlastně lidi, kteří v sobotu přijdou, uvidí?
Zejména uslyší kvadrofonní zvuk, který není úplně běžný, a také muziku Pink Floyd v podstatě bez jakýchkoli kompromisů. Protože v originále hrají klasické nástroje, máme je tam i my. Snažíme se co nejmíň švindlovat a děláme to s velkou láskou a pílí. Film Wall je ze sedmdesáti procent jako můj životopis, takže jinak by to ani nešlo. A potom se diváci mohou těšit na zeď z replik tvárnic, která poroste mezi námi a publikem. Budou tam četné drobné herecké výstupy, naše originální klipy a – co je důležité – i české titulky. A samozřejmě i muzikanti jako Radim Hladík, Honza Neckář, Roman Dragoun nebo Michal Malátný. Víc však prozrazovat nechci.
V čem se vaše Zeď liší od toho, co tu měli možnost lidé několikrát vidět třeba v podání australského revivalu Floydů?
Zatímco oni se snaží dostát tomu, aby byli co možná nejpodobnější originálním produkcím Pink Floyd, my chceme především předat tu základní myšlenku. Strašně jsem se divil tomu, když Australani u písničky ke scéně, ve které se rozmlátí pokoj sekerou, stojí na pódiu jako Karel Gott a tváří se, že snad vůbec nevědí, co zpívají. Navíc Australani to mají jako kšeft, my se tím neživíme, bereme to jako svátek. Oni vlastně ani žádnou zeď neměli, jenom ji promítali za sebe. A hlavně, oni jsou gilmourovci, zatímco já jsem watersovec.
Udělali jste v představení nějaké změny?
Jasně. A už se o tom vedou vášnivé diskuse mezi fanoušky. To je možná ten největší rozdíl. Já nedělám skanzen. Chci ukázat, že ta myšlenka je neustále živá a aktuální. Technologicky jsme za ta léta od premiéry někam došli a já se ty prostředky snažím využívat. Nejde mi o to, aby lidi odcházeli s pocitem, že viděli Floydy. Chci, aby odcházeli s pocitem: Ty jo, to je ale síla.
Jaká je pro vás myšlenka Zdi?
Má to mnoho rovin. Především je to však vášnivá obžaloba lidstva, že dopustilo války. Občas říkám, že je to oslava lidské ošklivosti a hlouposti, jde v ní o odcizení člověka v rámci společnosti. Já jsem přesvědčený, že ve virtuálním světě dochází ještě víc k atomizaci člověka než kdy dřív. Že přes existenci všech mobilních telefonů a programů, díky kterým si můžeme povídat přes internet, jsou lidi vlastně víc sami. To téma, které Roger Waters vymyslel, je geniální.
Jak jste volili české obsazení?
Všichni, kteří se na tom podílejí, mají především vztah k Pink Floyd. Michal Malátný je můj kamarád z hospody od naproti a seznámili jsme se tak, že jsme jeden večer naházeli strašný peníze do jukeboxu a vyřvávali Floydy až do rána. Honza Neckář v 80. letech dělal s bráchou
muziku, která byla strašně "floyďácká", a sám česky nazpíval Another Brick In The Wall Part 2. U něj to bylo ložený. Spolupráce s ním je úžasná. Chodí na zkoušky dřív a odchází později a o všechno se dopodrobna zajímá. Pak Radim Hladík – to je člověk, který se hudebně
nezpronevěřil, a Roman Dragoun je můj kamarád, který hraje skvěle na Mooga. A tak bych mohl pokračovat.
Byl někdo, kdo vás odmítl?
Velmi nepříjemně mě překvapil Michal Pavlíček. Snažil jsem se ho uhnat tři měsíce, urgoval to i přes jeho syna, ale neozval se. Nestál jsem mu ani za to, aby mi napsal ne. Což jsou dva znaky. Mrzelo mě to.
