Pavel Kohout na tiskové konferenci v knihkupectví Academia

Pavel Kohout na tiskové konferenci v knihkupectví Academia - Praha (20. října 2008) | foto: ČTK

Případ Kundera by měl spustit diskusi o minulosti, míní Pavel Kohout

  • 21
Vůbec první tiskovou konferenci ve svém životě uspořádal dramatik a spisovatel Pavel Kohout. Jako místo setkání vybral knihkupectví Academia na pražském Václavském náměstí.

"Letos jsem oslavil osmdesátku a vydal pět knih u třech různých nakladatelství. A běžím v cílové rovince svého života. To jsou všechno důvody, proč jsem se rozhodl takto veřejně vystoupit," řekl Kohout.

A automaticky začal hned sám otvírat nejdiskutovanější literárně-politické téma dneška - údajné udavačství Milana Kundery.

"O tom, že mluví pravdu, nepochybuji. Nikdo, kdo nezažil tu dobu, nemůže pochopit její zvěrstva. Kauza s Milanem Kunderou ale může být po čtyřiceti letech výborným katalyzátorem procesu přiznání si vlastní minulosti. Není možné tenhle případ zamést pod koberec, ale měl by spustit diskusi," řekl Kohout.

Podle něj byl Kundera vždy velmi citlivým člověkem, který si bral osobně jakoukoli kritiku, což může být i důvodem k jeho pařížské izolaci. "Zatímco já o své komunistické minulosti už čtyřicet let mluvím a píšu, Milan Kundera to vlastně nikdy neudělal. Teď ho ta strašná doba doběhla," dodal Kohout.

V knihkupectví Academia v salonku v prvním patře nebylo během Kohoutovy besedy k hnutí. U stolků se tísnili novináři, před nimi kamery a fotografové, za nataženým provazem skoro až do poloviny prodejny stáli "obyčejní" čtenáři.

Kohout propagoval hlavně dvě reedice (Hodina tance a lásky, Katyně), dvě knihy z počátku roku (Pět a pat, O ničem a o všem) a hlavně novinku - první román po dvanácti letech nazvaný Smyčka. Ten vypráví smyšlený příběh tří lidí v tragickém roce 1948.

Hlavní hrdina Jan Soukup je přitom obrazem Kohouta před šedesáti lety, Soukupovy agitky psané pro Rudé právo jsou přesně těmi, které vydával Kohout ve svých dvaceti letech - a myslel je vážně.

"Kdo zažil fašismus, chápe, proč jsme si potom v roce 1946 jako jediná země v Evropě dobrovolně zvolili do čela státu komunisty. Nejlepším přítelem mého otce byl farář Petřek, který schovával atentátníky v roce 1942. Můj otec jim dodával do kostela jídlo. Osud mé rodiny závisel na tom, jestli Petřek promluví. Nepromluvil. Mučili ho tak, že ho nakonec museli popravit vsedě. Co jsme si po těchto zkušenostech mysleli o komunistech, jsem popsal v mnoha svých knihách. Zatímco demokracie umírají během jedné noci, totalitní režimy umírají celá desetiletí," uzavřel spisovatel.