Ta nahrávka sice vznikla už před dvaceti lety a ještě k tomu v totálním drogovém rauši, ale dodnes platí za album, které nasměrovalo hudební vývoj 90. let. Poprvé na něm totiž nezávislá kapela dokázala spojit rockovou tradici se zkušenostmi z tehdy bujících (a bujarých) tanečních parties, kde se hrála elektronická hudba.
Ve studiu tenkrát nastal magický moment, po kterém touží každý muzikant: vznikl nový tvar čerpající bez předsudků z toho, co bylo, z toho, co se právě dělo, a k tomu ještě předznamenal řadu věcí, které se teprve měly stát.
Primal Scream na Open Air Festivalu Trutnov 2009
V rámci oslav dvaceti let od vydání Screamadeliky vystoupí Primal Scream v neděli v pražském KC Vltavská. Vstupenky jsou ještě k mání za 710 korun v předprodeji a za 890 korun na místě. V čem je však ta deska vlastně tak zásadní?
Ještě v roce 1989 byli Primal Scream jen jednou ze spousty britských nezávislých kapel motajících se mezi tisíckrát obehranými kytarovými akordy. "Neměli jsme žádný směr. Naše nahrávky se neprodávaly a nikdo nevěřil, že dokážeme prorazit," shrnuje na pohled neveselé podhoubí, ze kterého začala vznikat Screamadelica, zpěvák Bobby Gillespie.
Jenže Británie tehdy v hudbě zažívala velkou acid housovou revoluci, která se odehrávala na večírcích v rytmech elektronické hudby a kterou řídily především pilulky taneční drogy extáze. Tak jako většina muzikantů ze staré školy byli i Primal Scream k tomu všemu nejdřív skeptičtí. Jenže když se svým tehdejším vydavatelstvím Creation nechali vtáhnout do víru nekonečných a euforických večírků, měli jasno: tuhle atmosféru a energii musíme zachytit na naše nové album.
ScreamadelicaTřetí album kapely vyšlo 23. září 1991 a v britské hitparádě se nejlépe umístilo na osmém místě. Kritici z něj byli nadšení a za sebou tehdy Primal Scream ve výročních žebříčcích nechali U2, R.E.M. či Nirvanu s její deskou Nevermind. Screamadelica je také vůbec první nahrávkou, která získala prestižní kritické ocenění Mercury Prize. S šekem na 20 tisíc liber kapela naložila po svém. "Nevím, co se s ním stalo. Možná jsem ho spláchnul do hajzlu nebo dal nějakýmu týpkovi na ulici. Fakt nemám ponětí," vzpomínal na vítězství klávesista Martin Duffy. |
Pomoci jim k tomu měl nezkušený producent Andrew Weatherall, se kterým se seznámili ráno po jedné party v Brightonu. Sice pořádně nevěděl, jak naprogramovat bicí, ale byl natolik protřelý z večírků, že měl jasnou představu, jak mají znít, aby lidé při poslechu zvlčili. Ukázalo se to už ve stejném roce, kdy ho Primal Scream nechali zremixovat jednu z připravovaných skladeb.
Když písničku pojmenovanou Loaded vypustili, fanoušci indie muziky nad ní ohrnuli nos. Místo žánrových klišé provokovala novým zvukem, kterého se však záhy chytli dýdžejové a lidé na tanečních parketech. Primal Scream měli první hit, sto tisíc prodaných singlů a našlápnuto k desce, na niž se nezapomene. Ale vzhledem k tomu, jak moc kapela tou dobou "vlála", to ještě zabralo přes rok času.
"Pamatuju si, jak náš klávesák Martin Duffy skákal po mixážním pultu a křičel na mě: Bobe, Bobe, chčiju na oblohu! Bylo to nádherné," vzpomínal třeba na natáčení písničky Inner Flight frontman Bobby Gillespie v týdeníku NME. Jindy se kapela ve studiu ani nesešla, protože se někdo z členů (nebo všichni) zapomněl na nějakém večírku nebo producent na týden na party v italském Rimini. Rychleji to evidentně nešlo.
Nebylo to však jen drogové opojení. Screamadelica je zásadní v tom, že jako hlavní nástroj tu kapela začala používat místo kytar sampler, za který tehdy zaplatila dva tisíce liber. "Ta věc vyvolala v naší muzice hotovou explozi. Najednou jsme nebyli ničím limitovaní. Měli jsme flétny, tabla, na co jsme pomysleli," vzpomíná na nahrávání kytarista Andrew Innes. "Chtěli jsme zkombinovat klubovou atmosféru s úžasným rokenrolovým koncertem, sloučit jejich euforii a posunout se, sakra, někam dál," vzpomíná Bobby Gillespie.
No a o tom, že se jim to skutečně povedlo, byli přesvědčení kritici už před dvaceti lety. "Na té desce byl vytvořen nový jazyk," psal třeba nadšeně týdeník Melody Maker. A protože tím jazykem už dnes mluví několikátá hudební generace, mohl by být nedělní pražský koncert skutečně památeční událostí.