Teď se James Brown vrací do Česka: vystoupí 4. listopadu v pražské T-Mobile Areně.
V životě zpěváka, který napsal písničku I Feel Good, v jejímž rytmu tak labužnicky tančí kocour Garfield v prvním dílu svého filmového příběhu, bylo příliš mnoho nepříjemných věcí. Jen málokdy však narazíme na příběh, v němž je velké nadání umocněno tak obrovskou pílí.
Američané si libují v nadnesených titulech, ale přídomek Nejtvrději pracující muž v showbyznysu si Brown určitě zaslouží. Vítězně se vyhrabal z dlouhé řady pádů a neúspěchů. Dnes se o třiasedmdesátiletém zpěvákovi mluví jako o jednom ze základních pilířů moderní hudby.
Kriminálník pop hvězdou
Jako většina zakladatelů bílé i černé moderní americké hudby pochází i Brown z chudého amerického Jihu. Chudoba ho v dětství pronásledovala stejně jako Elvise Presleyho, Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise nebo Raye Charlese.
Byly mu čtyři roky, když se rozešli jeho rodiče, a James vyrůstal v nevěstinci u tety v georgijském městě Augusta. Ve čtrnácti vypadl ze školy a živil se, jak se dalo. Potloukal se v nedobré společnosti, a když byl přistižen při ozbrojeném vloupání, vyfasoval osmiletý trest, který se změnil na tvrdá tři léta v polepšovně.
Brownovy biografie tvrdí, že právě v polepšovně potkal člověka, který mu změnil život. Brown byl prý výborným hráčem baseballu a ve vězeňském družstvu se seznámil s Bobbym Byrdem, který jako pianista cestoval po Georgii s řadou různých gospelových i barových souborů. Když Jamese pustili, vzal ho do kapely.
Začala úmorná, ale nezbytná fáze Brownovy dráhy, nekonečné kodrcání po americkém Jihu. Během ní se však mnohé změnilo – původně gospelový soubor, který si nadneseně začal říkat The Famous Flames, nabíral do svého stylu stále více a více prvků nastupujícího rock’n’rollu.
A hlavně, z Browna se stal mesmerický zpěvák, který přitahoval pozornost publika nejen svým vzrušujícím vokálním výkonem, ale především tím, co tropil na pódiu. Takovou směs hysterie a erotické agresivity Amerika do té doby neviděla.
Průkopník všeho
O Brownových vystoupeních se vyprávěly legendy. Když byl v Praze před časem jeden z jeho nejváženějších spoluhráčů Fred Wesley, tvrdil, že většinu hysterických scén Brown předstíral. „Ono se nedá říct, že by to hrál. Hrál to totiž až do té míry, že tomu věřil,“ vyprávěl šokovanému novináři.
„Často jsme se těšili na večer, co zase provede. Párkrát se opravdu zhroutil. Několikrát dokonce při svých extatických vyznáních a prosbách, aby ho jeho milovaná neopouštěla, omdlel. Někdy byl v takovém transu, že se musel v zákulisí vzpamatovávat. A my jsme měli nacvičeno, že když padl na kolena a už nezpíval a jenom vzlykal, přišel k němu šéf kapely, dal mu přes ramena plášť a spolu s někým z týmu ho odváděl do zákulisí. Publikum šílelo, Brown se vzadu bleskově otřepal a jelo se dál. Bylo těžké se při tom nesmát.“
Ať bylo za jeho vystoupeními cokoli, album z koncertu v harlemském klubu Apollo, které vyšlo v roce 1962, je považováno za jeden z deseti nejlepších koncertních záznamů všech dob.
Na začátku šedesátých let, když se Brown pozvolna propracoval se svými hity do žebříčků, získal řadu následovníků, kteří pokračovali v jeho hudebním stylu, jenž křížil duchovní a světskou hudbu, gospel a rock’n’roll. Stylu se začalo říkat soul a Brown dostal čestný přídomek Otec nebo Kmotr soulu. Za svou inspiraci ho považovali Otis Redding, Wilson Pickett, Aretha Franklinová, ale také mladí britští jako Mick Jagger nebo Eric Burdon.
Avšak do kopírování jeho písní se běloši moc nepouštěli. Nejenže na něj jako zpěváci neměli, ale Brown byl pro kultivovanou rockerskou generaci příliš lidový a barnumský. V určitém okamžiku se však ukázalo, jak důležitá právě jeho lidovost byla. Ať byl Brown jakýkoli, podle některých lakomec a despota, podle jiných alkoholik a feťák, byl především americký občan.
Když po zavraždění Martina Luthera Kinga v dubnu 1968 vypukly v ghettech po celé Americe bouře, vyzval Brown, jeden z tehdy nejváženějších mužů černé populace, v celoamerickém televizním vysílání k rozvážnosti. Za jeho občanský postoj se mu dostalo uznání americké vlády a médií. Z Browna se stal národní hrdina.
Vté době hrál trochu jinou hudbu. Původní tříminutové pop hity se rozvolnily, narostly instrumentální pasáže, ubylo křečovitosti a občas Brown u varhan ani nezpíval. Nové, řízné hudbě se začalo říkat funk a ani v tomto případě nikdo neupírá Brownovi jeho otcovství. Brown do této hudby začal občas i rytmicky recitovat, a i když to jeho fanouškové v prvních chvílích odmítali, koncem sedmdesátých let se právě z téhle vokální techniky vyvinul rap a hip hop.
Přesto jsou 70. a 80. léta pro Browna ústupem ze slávy. Přestože tvrdě pracoval na pódiích i ve studiu, přehnala se přes něj vichřice mladých funkových kapel, vedených nezřídka jeho bývalými spoluhráči, pak diskotéková vlna a první hiphopové soubory. Když se řeklo Brown, znamenalo to především historie. Až do roku 1986, kdy přímo na přání Sylvestra Stalona natočil pro film Rocky IV roztancovanou skladbu Living In America. Brown s ní zažil obrovský comeback.
Velký návrat
Po obrovském vzestupu přišel nečekaný drsný pád. V červenci roku 1988 byla americká veřejnost šokována, když byl James Brown po řadě konfliktů s manželkou a s místní policií odsouzen podmíněně na dva roky za kladení odporu při zatýkání, nedovolené ozbrojování a přechovávání drog.
Brown si i pak počínal jako šílený, i nadále docházelo ke konfliktům mezi ním a policisty. Vyvrcholily automobilovou honičkou přes dva státy, při níž Brown ohrožoval zbraní i jiné řidiče – a dostal šest let natvrdo. Půl roku nato měl už v base další průšvih: ve slamníku mu našli 40 tisíc dolarů a byl přeložen do přísnějšího vězení.
Co se s pětapadesátiletým Brownem stalo, není úplně jasné. Prohřešky páchal pod vlivem drog, ale na rozdíl od jiných zpěváků své generace s nimi předtím oficiálně problémy neměl. Bývalí spoluhráči tu a tam tvrdili, že mu sláva vlezla na mozek a zúročila se všechna megalomanie, kterou mu fanoušci v předchozích letech vsugerovali.
Jindy říkali, že potíže s drogami měl už dávno. Brownovi obhájci zase tvrdí, že drogy pro něj byly východiskem z manželské krize a ze zdravotních problémů. V době svých soubojů s policií se totiž musel podrobit velmi bolestivé operaci čelisti.
V únoru 1991 byl James Brown za velkého zájmu médií propuštěn z pracovního tábora. V prvním okamžiku to vypadalo, že jeho kariéra skončila tak, jak začala – v kriminále. K šoku všech Brown sebral vůli a přes některé opakované menší drogové problémy v průběhu devadesátých let s morální podporou celé Ameriky začal znovu koncertovat.
Už patnáct let opět brázdí se svou revue Ameriku i Evropu a nic na tom nezměnila ani rakovina prostaty, s níž se v roce 2004 vítězně utkal. V Augustě po něm byla pojmenována jedna z hlavních ulic města a koncertní hala. K jeho dvaasedmdesátým narozeninám mu tam dokonce odhalili sochu v lehce nadživotní velikosti. Stále nahrává, na začátku příštího roku se má na trhu konečně objevit dlouho očekávaná píseň Vengeance, kterou nazpíval s Annie Lennox.
