Čím více začne člověk v souvislosti s instalací přemýšlet o Kafkovi a jeho přijímacích pohovorech, tím více ho překvapí, že Martin Kippenberger zná většinu Kafkových románů pouze z vyprávění. To znamená, že se při četbě Kafkovy Ameriky nedostal možná ani k místu, kde je navržen scénář vstupních pohovorů do Oklahomského přírodního divadla. V krátké předmluvě k rotterdamské výstavě této instalace v roce 1994 Kippenberger uvádí: " Popravdě řečeno Ameriku od Franze Kafky jsem nečetl až do konce, ale v okruhu mých známých se vyskytl jeden člověk, který to udělal a vyprávěl mi, že jde o jediné dílo Franze Kafky, kde je poprvé nedokončeně naznačen happy end". Odtud také název - Happy End Kafkovy Ameriky. Těžko říct, zda Kippenbergerovo vnímání detailů Kafkových myšlenkových pochodů bylo geniální anebo jestli jde jen o náhodné splynutí životních nálad obou umělců.
Druhá část výstavy - Zmizelý, představuje výběr z několika cyklů autoportrétů. Jsou zde prezentována díla pocházející z pozdního období - cyklus obrazů inspirovaný Gericaultovým plátnem Vor medůsy, tři ironické sochařské autoportréty (Martine, bež do rohu a styď se!) a reprezentativní přehled z oblasti experimentální fotografie 80. let. Kippenberger se snažil prostřednictvím svého umění stále diskutovat s veřejností o tématech jako jsou média, pokleslé umění, společečnský protest nebo banalita.
Součástí výstavy jsou i různé doprovodné akce jako projekce CD-Romu o Kippenbergerovi a přednášky kurátorů výstav. Martin Kippenberger je totiž pro uměleckou veřejnost tak velkým soustem, že se kolem něho ještě dlouho rozvířená hladina neuklidní.
Výstavy Martina Kippenbergera ve Veletržním paláci potrvají do 25. července.
 Bez názvu, 1987 |
 Bez názvu, ze série Milý malíři, namaluj mě, 1981 |
 Bez názvu, 1992 |
 Bez názvu, 1988 |
 Kolotoč 1991 |
 Nemáme potíže s Guggenheimem, protože neumíme říct ne, když nejsme pozváni, 1986 |
 Stůl, kouřové plexisklo ve tvaru chodidla s kolážemi pod deskou + křeslo |
