A úžas typu "To vůbec není zlé" se přesně hodí k Bazénu, který včera odstartoval na Primě. Ne že by snad rovnou měnil seriálové dějiny, kromě toho první díl se nikdy nemůže naplno utrhnout ze řetězu, protože nejdříve musí hezky přehledně uvést na scénu postavy a vztahy, s nimiž později zamíchá.
Nicméně se znalostí druhého dílu, kterému kraluje skvělý Bolek Polívka chystající se na zásadní manželský pohovor s utrápeným povzdechem "To bude summit!", se dá obezřetně uvěřit jiskřičce záblesků na lepší časy.
Přitom to nejsou žádné čáry, nýbrž prostá rovnice o dvou známých: každý pozná, co dovedou s dobrým textem dobří herci. Kdo čekal, že autorky sladkobolných Rodinných pout nedokážou přeřadit na vyšší rychlost, netuší nic o profesionálech plnících zakázky.
Sestry Bártů skočily do jiného žánru po hlavě, jako by samy rády spláchly lepkavé šampaňské ulepené srdceryvnosti svěžím douškem generačních koktejlů, ale zase si nedovolily natolik nespoutaný mejdan hravosti jako jejich kolegové ze seriálu Redakce. Přesně se drží objednávky: mladé přitáhnout, starší neodradit.
Na pomoc si vzaly dvě zbraně. Zaprvé hudbu, která rytmizuje a rozbíjí některé přece jen přebujelé rozhovory – v příští části takhle pár obyčejných akordů na kytaru rozčlení dlouhé vzájemné svěřování dvou ústředních hrdinů alias Jana Dolanského a Martina Písaříka.
A hlavně humor, jenž pak samovolně přivolal zbraň třetí v podobě vyšší herecké ligy. Vtipný text je totiž pro české herce uondané práchnivinou televizních estrád či přepjatých melodramat tou největší odměnou.
Opatrná zadní vrátka zůstávají namístě, třiačtyřicetidílný seriál se stále ještě píše a točí, takže dvě slibné úvodní části se mohou po Novém roce rozplynout v loňské sněhy.
Přesto se už zejména mezi pánským osazenstvem stačily vyhranit osobité postavičky, po kterých by se člověku stýskalo. Jen Polívka snad umí v rozpacích tak dojemně zahudrovat: "Radši uklízej... ukliď... ukliď se!" Asi jen Petr Čtvrtníček dokáže svého nadháněče okresních talentů vyzdobit tolika zdobnými řetězy, škleby a nabubřelými řečičkami, že vyvolá údiv: "Seš úchyl?" Jenom Tomáše Matonohu si lze představit za barem, kde beze slov reaguje na nevědomě rasistické průpovídky o směsi cikánských melodií.
A z hereček už se tříbí alespoň jedna čestná zástupkyně Jitka Smutná, která bude za týden polykat slzy zhrzené manželky a ještě chlácholit dceru, že vůbec, ale vůbec není tlustá.
Tragikomedie, k níž se Bazén přiklání, je příjemnou, ale kluzkou půdou. Zejména režiséři si musí víc hlídat jemné odstíny, aby jednou nepřevážila fraška, podruhé slzavé údolí, potřetí satira na poměry v hudebním průmyslu a počtvrté radniční kauza o zlém hygienikovi. I když – národ už miloval větší nesmysly.
