Přidal ztratil hlavu, dramaturgie ho v tom nechala

- "Způsob, jakým postavy jednají, je banálně každodenní jen zpočátku. Stále víc se bude vzdalovat běžné logice nebo přiměřenosti." "Něco nenávratně skončilo a to, co má přijít, je záhada." Tolik citace ze scénických poznámek k prvnímu a třetímu obrazu hry Antonína Přidala Noc potom, kterou v české premiéře uvedla činohra Národního divadla - bohužel na scéně Stavovského divadla. Špatný odhad možností textu a jeho účinku na velké scéně je už notorickým problémem dramaturgie pod vedením uměleckého šéfa činohry Josefa Kovalčuka.

To, oč se Přidalova hra opírá především - o atmosféru tajemství a nedefinovatelné hrozby - by snad mohlo rezonovat v intimním prostředí Divadla Kolowrat, na velkém jevišti je však předem odsouzeno ke křečovitě směšnému zániku.
Výchozí půdorys Noci potom je dle slibu autora veskrze banální. Pětice opuštěných žen z jednoho domu se po delším čase opět schází v bytě jedné z nich, opět se mezi sebou pohádají a vyjevují divákům problémy svých životů. Jedna z žen nevinně vyšla na seznamu Rudé krávy a ostatní se od ní odvracejí. Druhá trpí zálety svého manžela, zlodějíčka za všech režimů. Třetí se konečně dočkala smrti manželky svého milence. Čtvrtá se po pokusu o sebevraždu snaží vyrovnat s tím, že její bývalý milenec-disident již o ni ve svých nových funkcích nemá zájem. Pátá, vdova, je už na cestě k Bohu. Stigma obdobného osudu, jež je před lety svedlo dohromady, v oné noci prochází dalším kolečkem zveřejňování a obviňování. Zatímco v přízemně realistické hře by k tomu postačilo pár lahví piva, v Přidalově vizi se ocitáme v tajuplných souřadnicích nedešifrovatelných záhad a úzkosti z konce milénia.
Postavy se zpovídají jako před posledním soudem. Disproporci mezi banálními, často i notně ohranými tématy a autorskou ctižádostí o jejich co nejoriginálnější ambaláž je však těžké přehlédnout. Lidově se jí říká chodit s kanonem na vrabce.
Jakkoliv se Přidal v programu k inscenaci vyjadřuje štítivě o amerických katastrofických filmech (třebaže název jednoho z nich, Den poté, sám parafrázuje), nelze právě těmto filmům upřít mnohem větší vynalézavost a sugestivnost při vytváření kupříkladu pocitů ohrožení, než jakou prokazuje autor Noci potom. Podivné zvuky, nefungující telefon, sirky, které neškrtají. Režisér Ivo Krobot neměl mnoho šancí uspět s tímto arzenálem, který by mohl provokovat fantazii snad v rozhlasové hře či na malém divadelním prostoru. Blanča Blanky Bohdanové, Růža Jitky Smutné, Janina Kateřiny Burianové, Milka Johanny Tesařové a Marta Miluše Šplechtové jsou s temperamentním, realistickým gestem odehrané ženské postavy. Měly jen tu smůlu, že se ocitly v jevištní realitě, která běžnou logiku zavrhla, ale originálně novou již nevytvořila. Jediné dvě mužské postavy už jen dokreslují odvozenou Přidalovu poetiku. Zatímco Mikloš v podání Karla Pospíšila je spíše tuctovou postavou proradného fízla, postava Michala Jana Hartla je učiněnou záhadou. Na jedné straně obyčejný smolař, kluk z vesnice, na straně druhé člověk, který asi tuší nejvíce o tom, co se děje venku za dveřmi. Vyčítat však Přidalovi jeho pokus o dnes tolik žádanou hru ze současnosti nemá smysl. Autor může ztratit hlavu, avšak hrozné je, když ti, kdož si mají udržet odstup, čili dramaturgie, nechají tu hlavu kutálet se po jevišti.

Antonín Přidal: Noc potom Národní divadlo Praha
režie	Ivo Krobot
scéna a kostýmy	Jana Zbořilová j. h.
hudba	Lubor Šonka j. h.
pohybová spolupráce	Zoja Mikotová j. h.
dramaturgie	Johana Kudláčková a Josef Kovalčuk
Česká premiéra 22. dubna ve Stavovském divadle