Sletaune, jenž si vybudoval pověst krátkými a komerčními filmy, psal scénář Listonoše spolu s Jonnym Halbergem půldruhého roku. Ze všeho nejdřív vymysleli originální titulní postavu, o níž režisér říká: "Listonoš Roy je jedním z těch bezvýznamných, nešťastných a neviditelných lidiček, kterých si všimnete až tehdy, dopadnou-li ve večerním autobusu vedle vás na sedadlo - opilí a vrcholně otravní." Roy, osamělý "dobrý chodec", což je jeho jediná kvalifikace, se kvůli své profesi zrovna nepřetrhne. Časopisy namísto doručení vyhazuje, cizí dopis si klidně přečte, a když najde klíče zapomenuté v dopisní schránce záhadné dívky, vnikne do jejího bytu. Netuší, že právě vkročil do nebezpečné historky a že bude po lešení prchat před gangsterem...
"Postavy filmu jsou často samy sobě úhlavními nepřáteli, ale urputně brání své těžké životy až do naprostého konce - tak jako muž, který najde na ulici napůl shnilé jablko a má ohromnou radost, protože může přece použít ještě tu druhou půlku," vysvětluje režisér charaktery svých zoufalců, ztracenců a podivínů, žijících v městsky šedivém bezčasí. Scénografem filmu se stal Karl Juliusson z Islandu, jenž měl svůj podíl na proslulém von Trierově snímku Prolomit vlny.
"Humor se tu vyvíjí z absurdit každodennosti a logika příběhu zosobňuje vlastně logiku náhody - naši hrdinové plánují své životy sotva s předstihem několika minut," říká Sletaune o filmu, který osobně pokládá za "vyloženě herecký". Přesto riskoval a do hlavních rolí obsadil vesměs začátečníky. Robert Skjaerstad se kvůli úloze Roye pohyboval dobré čtyři měsíce v sešlapaných botách, aby si osvojil správnou "pošťáckou" chůzi, dokonce si do bytu pořídil spoustu poštovních schránek a trénoval. Jeho partnerka Andrine Saetherová si zas dávala do uší ucpávky: chtěla totiž zakusit pocity své hrdinky, jíž scénář předepsal přístroj pro nedoslýchavé.
Listonoš, který nikdy nezvoní, vynesl norskou kinematografii na výsluní - ovšem i díky dánským koproducentům, což je ve Skandinávii častá praxe. Rozpočet filmu, na norské poměry prý jen "střední", činil 2,1 milionu dolarů, přičemž největší podporu poskytl stát, jmenovitě Norský filmový institut (plus jeho dánský protějšek) a Nordický filmový a televizní fond. Takovou částku sežene tuzemský filmař výjimečně - a osmitýdenní natáčení by taky bral.
"Postavy filmu jsou často samy sobě úhlavními nepřáteli, ale urputně brání své těžké životy až do naprostého konce - tak jako muž, který najde na ulici napůl shnilé jablko a má ohromnou radost, protože může přece použít ještě tu druhou půlku," vysvětluje režisér charaktery svých zoufalců, ztracenců a podivínů, žijících v městsky šedivém bezčasí. Scénografem filmu se stal Karl Juliusson z Islandu, jenž měl svůj podíl na proslulém von Trierově snímku Prolomit vlny.
"Humor se tu vyvíjí z absurdit každodennosti a logika příběhu zosobňuje vlastně logiku náhody - naši hrdinové plánují své životy sotva s předstihem několika minut," říká Sletaune o filmu, který osobně pokládá za "vyloženě herecký". Přesto riskoval a do hlavních rolí obsadil vesměs začátečníky. Robert Skjaerstad se kvůli úloze Roye pohyboval dobré čtyři měsíce v sešlapaných botách, aby si osvojil správnou "pošťáckou" chůzi, dokonce si do bytu pořídil spoustu poštovních schránek a trénoval. Jeho partnerka Andrine Saetherová si zas dávala do uší ucpávky: chtěla totiž zakusit pocity své hrdinky, jíž scénář předepsal přístroj pro nedoslýchavé.
Listonoš, který nikdy nezvoní, vynesl norskou kinematografii na výsluní - ovšem i díky dánským koproducentům, což je ve Skandinávii častá praxe. Rozpočet filmu, na norské poměry prý jen "střední", činil 2,1 milionu dolarů, přičemž největší podporu poskytl stát, jmenovitě Norský filmový institut (plus jeho dánský protějšek) a Nordický filmový a televizní fond. Takovou částku sežene tuzemský filmař výjimečně - a osmitýdenní natáčení by taky bral.
