Paradoxně se tahle klasika skoro nedostala na desku a už vůbec z ní neměl být singl.
Kde se to vzalo?
Byl rok 1986, když U2 začali nahrávat desku, kterou později nazvali The Joshua Tree. Pod producentskou taktovkou věhlasného Briana Ena všechno odsýpalo podle plánu, až přišla řada na pracovní nápad, který přinesl kytarista The Edge. Doma si na čtyřstopý magnetofon nahrál monstrózní – přes minutu dlouhé – intro na varhany, do kterého pak spustil monotónní kytarový riff v D-dur se zvukem jeho typické dvojité ozvěny. Basista Adam Clayton, alergický na všechno nezvyklé, nápad okamžitě zavrhl. „Asi jsem úplně nedocenil ty hodiny snahy, které do toho Edge vložil,“ říkal Clayton později s tím, že měl pocit, že „si přece takovou věcí nenechá zaneřádit kapelu.“ Nicméně na Edgeův nápad se nabalovaly další, Bono přinesl text a z intra se postupně stala plnohodnotná píseň.
Jak se to nahrávalo?
V dublinském studiu Windmill Lane se začalo pracovat naostro. Varhanní intro přehrál samotný producent Eno a Edge v přehrávkách přidával další a další stopy kytar. „V jeden moment to začalo být tak složité, že jsme si to museli rozkreslit na tabuli a stejně jsem nakonec začal mít pocit, že už je to přeprodukované,“ vzpomíná Brian Eno. Po několika týdnech práce jen na tomhle songu tak přišla krize. Ozvaly se hlasy (živené samozřejmě Adamem Claytonem), že by „bylo dobře píseň opustit a na desku ji vůbec nedávat“, celou situaci nakonec vyřešil rázně sám Eno: v okamžiku, kdy U2 nebyli ve studiu, přikázal všechny nahrané pásy smazat. A začít znova, jednodušeji a s čistou hlavou (a pro jistotu přivolat na pomoc Steva Lillywhitea, který produkoval předchozí desky U2). Za dva dny bylo hotovo. A výsledek byl natolik dobrý, že bylo rozhodnuto, že Where The Streets Have No Name bude celou desku otvírat.
Kde jsou ty bezejmenné ulice?
Hned po vydání alba The Joshua Tree na jaře 1987 se vyrojily zaručené dohady o Bonově textu: Where The Streets Have No Name pojednává o jeho humanitárním výletu do Etiopie, kde měsíc s manželkou Ali pomáhal v sirotčinci. Where The Streets Have No Name pojednává o jeho výletu do Střední Ameriky, kde hlavní město Nikaraguy Managua nemá pojmenované ulice. Where The Streets Have No Name je metafora Božího království, o jehož hledání se Bono občas v textech zmiňuje. Na všech je asi trochu pravdy, Bono ale nabízí ještě další vysvětlení. „Inspirace se vzala také u nás doma, v Irsku. Když v Belfastu řeknete název ulice, kde bydlíte, okamžitě každý ví, jestli jste protestant, nebo katolík, kolik berete peněz, a dokonce se dá poznat, na které straně ulice bydlíte, protože když ulice vede do kopce, tak čím výš váš dům stojí, tím je dražší. To mě vedlo k nápadu napsat text o místě, kde společenské hodnoty a ta městská zaškatulkovanost neplatí. O místě, kde prostě ulice nemají jména.“
Jak to prorazilo?
Úspěch desky The Joshua Tree byl fenomenální. Album ihned obsadilo první místo v americké hitparádě a první dva singly (legendární With Or Without You a I Still Haven´t Found What I´m Looking For) taktéž. Rozhodovalo se, co bude singl další. Všichni se dohodli na písni Red Hill Mining Town. Jenže při zkouškách na koncerty se zjistilo, že Bono naživo nedokáže vyzpívat vysoké tóny v refrénu, tudíž ji U2 nemohou hrát živě, a tudíž je nesmysl dělat z ní singl. Volba tedy padla na Where The Streets Have No Name, i když všechno stálo proti. Délka skoro šest minut a zpěv začínající na stopáži 1:46. K úspěchu však výrazně pomohl videoklip natáčený po vzoru beatlesáckého koncertu na střeše studií Abbey Road. U2 za plného provozu obsadili střechu jednoho obchodu v Los Angeles a srocení davů také skončilo policejním zátahem. „Beatles už jsme vyrabovali tolikrát!,“ smál se Bono ještě v době, kdy U2 za tohle video dostali cenu Grammy.
Co bylo dál?
Dál už bylo jenom to, že píseň převzali mnozí další (nejznámější předělávky má na svědomí Vanessa Carlton a Pet Shop Boys, kteří do textu ještě přimíchali šedesátnický hit Franka Valliho Can´t Take My Eyes Of You), že v roce 2002 při přestávce Super Bowlu U2 dojali celou Ameriku, když při Where The Streets Have No Name na projekci pustili jména všech obětí 11. září. A že tenhle song dodnes tvoří středobod každého koncertu U2. Každý, kdo byl někdy přítomen, to zná: ozve se varhanní intro, celá scéna se zalije červenou barvou, Edge spustí ten svůj riff a – srdce je rozpárané.
Kde ulice nemají jména
Hudba: U2
Text: Bono
Vydání singlu: srpen 1987
Hitparády: UK #4, USA #13
Chci běžet, chci se skrýt
Chci zbořit zdi, co mě drží uvnitř
Chci se dostat ven a dotknout se plamene
Kde ulice nemají jména
Chci cítit slunce na tváři
Vidět, jak oblak prachu mizí beze stop
Chci se schovat před jedovatým deštěm
Kde ulice nemají jména
Kde ulice nemají jména
Kde ulice nemají jména
Neustále budujeme a pak ničíme své lásky
A jestli tam půjdu
Tak jedině s tebou
To je všechno, co můžu udělat
Města jsou zatopena a naše láska zrezivěla
Jsme drceni a zmítáni větrem, zašlapáni v prachu
Ukážu ti místo, vysoko v pouštních planinách
Kde ulice nemají jména
Naše láska zrezivěla
Jsme drceni a zmítáni větrem, zmítáni větrem
A vidíme svoje lásky, vidíme svoje lásky rezivět
Budu rozdrcen a zmítán větrem, zmítán větrem
A jestli tam půjdu
Tak jedině s tebou
To je všechno, co můžu dělat
