Postava druhého muže Třetí říše Heinricha Himmlera přitahuje životopisce takřka magneticky. Vycházejí práce střízlivé, hodnotící Himmlerovu roli ve vyvražďování evropských Židů (Richard Breitman), stejně jako ty spekulativnější, rozvíjející teorie o přeživším nacistovi a jeho dvojníku (Thomas Hugh).
Bratři Himmlerové, knížka Himmlerovy praneteře Katrin má však zvláštní postavení: je historickou studií, rodinnou ságou a zároveň osobní zpovědí. Bez velkých slov, ospravedlňování či výčitek rozkrývá jemné, a přitom tak určující předivo vztahů, nároků a očekávání, které od nejútlejšího věku formovalo osobnosti bratrů Heinricha, Gebharda a Ernsta.
Rodinná slepota
Práce to nebyla lehká ani samozřejmá. Katrin Himmlerová, ač historička, se vlastní rodiny a s ní spojených starých bolestí a vin bála. Podobně jako zbytek rodiny, i ona se vyhýbala palčivým otázkám a spokojila se s vágním ujištěním, že dědeček Ernst ani jeho bratr Gebhard se o politiku vlastně moc nestarali – nebýt toho, že je do strany "namočil" angažovaný Heinrich.
"Pokud někdo zkoumá historii vlastní rodiny, je obtížné překonat všemožnou slepotu povstávající z přílišné blízkosti k předmětu zkoumání... Je těžké společně si prohlížet rodinné fotografie, ve kterých všichni dlouho spatřovali jen zážitky ničím nezkaleného dětství nebo štěstí svatebního páru, ale ne už stranické odznaky, pásky s hákovým křížem či odznaky SS s dubovými ratolestmi a umrlčí lebkou," píše Katrin Himmlerová.
Na začátku byl telefonát otce, který ji poprosil o vyhledání určitých dokumentů o Ernstu Himmlerovi. Jenže u nich nakonec nezůstalo. Písemnosti, které Katrin během svého několikaletého výzkumu objevila (paradoxně včetně dopisů, adresářů, dobových svědectví v rodičovském domě), převrátily tradovaný obraz naruby.
Podobně jako mnozí vysoce postavení nacisté, vycházeli i bratři Himmlerovi z prostředí, kde řád, disciplína, píle a poslušnost platily za nejdůležitější hodnoty. Jejich otec Gebhard byl přísným (až obávaným) gymnaziálním profesorem, který svým potomkům nic neodpouštěl a vlastně tehdy ani neměl příliš co – byli totiž vzornými žáky. Uměl být sice laskavý a občas se se syny rozdováděl na bruslích či na lyžích, ale také od nich příliš mnoho očekával.
Zní až absurdně, že když se chystal na "jedinou delší cestu" po Řecku, s několikaměsíčním předstihem urovnával své záležitosti a rodině rozepsal sáhodlouhé dopisy na rozloučenou s podrobnými instrukcemi – včetně otázek výchovy, víry, studia a povolání potomků. "Mé milé děti vychovávej i nadále v našem smyslu tak jako dosud, v přísné lásce, zbožně, ale bez přehánění, v muže smýšlející ve skutečně německém duchu!" nabádal manželku Annu.
Heini to zařídí
A v německém duchu jeho milé děti skutečně vyrostly. Dospívající Gebhard i Heinrich vášnivě snili o tom, jak krásné je jít do války, a když se Gebhard konečně dostal do vojenských záloh, o dva roky mladší Heinrich si posteskl: "Ó, kéž by mi už bylo taky tolik, to bych byl už dávno v poli."
Vztah mezi bratry, jak ho popisuje Himmlerová, byl hluboký, nápomocný, ale také obsahoval skryté napětí: slabší Heinrich obdivoval staršího, suverénního bratra a trochu mu i záviděl, sebevědomí potom naháněl na rozmazlovaném benjamínkovi Ernstovi, kterého často mentoroval, až peskoval.
"Považují mě za veselého, zábavného hocha, který se o všechno postará – Heini to zařídí," psal jedenadvacetiletý Heinrich, který se rád stylizoval do role nepostradatelného organizátora, čímž si chtěl zajistit větší rodinné uznání. Z bratrů byl v mládí asi nejnáladovější a zřejmě i nejnejistější, v plánech těkal mezi životem zemědělce, vojáka i východního kolonizátora.
A přece to byl právě on, kdo se nejrychleji a nejnáruživěji přimkl k pravicovým radikálům a nadšeně předčítal z Hitlerových projevů, které podle něj byly "nádhernými ukázkami němectví a árijství". Roku 1923 se spolu s Gebhardem v předních liniích účastnil Hitlerova neúspěšného mnichovského puče, o rok později nastoupil jako tajemník a agitátor nacisty Gregora Strassera. Ironií osudu byl o desetiletí později Strasser v rámci Noci dlouhých nožů příslušníkem Himmlerovy organizace SS zavražděn.
V té době už byli členy strany Ernst (vstup 1931) a Gebhard (1933), ale i rodiče Gebhard a Anna (1933). Heinrich jim předtím působil hodně strázní svou nejistou budoucností i sňatkem se starší, rozvedenou evangeličkou Marge, ale nyní se stal rodinnou pýchou.
Každý jeho snímek v novinách je naplňoval dětinskou radostí, upřímně obdivovali "ty nádherné černé kolony, jež jsou Tvým dílem" – a mysleli tím slavnostní pochod SS. Společenská prestiž rodiny Himmlerů, na čas utopená inflací a hospodářskou krizí, opět rostla, stejně jako profesní vyhlídky Heinrichových bratrů.
I díky Heinrichovým přímluvám to mohl inženýr Ernst dotáhnout na zástupce technického ředitele Říšského rozhlasu (zajišťoval mimo jiné rozhlasové vysílání do Sudet v období mnichovské krize) a učitel mnichovské učňovské školy Gebhard na Hlavní úřad NSDAP pro techniku.
Svedli se sami
Heinrichovi bratři, oba členové SS, nebyli naivně svedenými oběťmi – Gebhard si mezi známými na svého "vysokého bratra" stěžoval, že ho v práci nepovyšují dostatečně rychle, Ernst pro něj zase roku 1944 psal posudek o rasové nespolehlivosti jistého majora.
Jak podotýká v doslovu německý historik Michael Wildt, Ernst ani Gebhard nebyli viníky v právním smyslu, ale svou horlivostí přispívali k tomu, aby systém masové perzekuce a likvidace spolehlivě fungoval. Nakonec ze tří nerozlučných bratrů Himmlerových přežil Hitlerovu říši jen jeden – nejstarší Gebhard, který i po letech na "vraha století" se zanícením vzpomínal. Lze mu prý vyčítat jen to, že včas nerozpoznal, že slouží nesprávné věci.
Kniha Katrin Himmlerové neusiluje o vyčerpávající biografický přehled. Přesto se jí daří v kontextu dobových i osobních iluzí a deziluzí pojmenovat to podstatné: jak je možné, že tak "slušná" rodina propadla tak obludným idejím, bez sebemenších otázek a pochybností.
