"Stále necítíte potřebu omluvit se, paní Riefenstahlová?" zeptal se jí reportér tiskové agentury Associated Press. Její vrásčitá tvář se ještě víc zmuchlala. "Za co?" rozlítila se. "Vaše filmy oslavovaly Hitlerův nacistický režim..." zopakoval novinář tisíckrát vyslovenou výtku.
"Už několikrát jsem se omluvila za to, že jsem se vůbec narodila. Ale nebudu se omlouvat za své velkolepé filmy."
Leni Riefenstahlová zemřela v noci z pondělka na úterý ve spánku v posledním stadiu rakoviny. Ve své vile jižně od Mnichova, obklopené starými vysokými stromy, kde žila se svým o čtyřicet let mladším druhem Horstem Kettnerem. "Srdce jí prostě přestalo bít," řekl její přítel ráno německým novinám.
Hákový kříž na obloze
"Řekla jsem tehdy Hitlerovi: Ne a ne. A on na to: Leni, prosím tě, jen jeden film. Jen jediný film o sjezdu v Norimberku." Takhle neuvěřitelně Riefenstahlová před časem líčila, jak ji Hitler na počátku třicátých let požádal, aby natočila filmovou oslavu sjezdu NSDAP.
A Leni ho nakonec přece jen nezklamala. Věnovala norimberským sjezdům hned dva filmy: Triumf víry a Triumf vůle. A nešlo o žádné podprůměrné propagandistické slátaniny. Oba snímky byly působivými uměleckými díly.
Ve filmu Triumf vůle se bez doprovodného slova na plátně střídají záběry odhodlaných tváří nacistických vůdců a pochodujícího davu, pořízené z ptačí perspektivy. Celý snímek končí pohledem do nebe: dvě letadla vytvoří na obloze hákový kříž. Film získal tenkrát filmové ceny i v zahraničí a dodnes je některými kritiky považován za nejlepší dokument všech dob.
Jenže snímek byl umělecky výjimečný nejen díky jejímu nespornému talentu. Režisérka měla prostředky, o kterých se ostatním filmařům mohlo jen zdát. Strana jí poskytla neomezené finanční možnosti, a tak si mohla pořídit například nákladné zdviže, ze kterých mohli kameramani snímat sjezd z výšky několika desítek metrů...
Co je však mnohem důležitější pro posouzení její neangažovanosti: Riefenstahlová se podílela na choreografii celého sjezdu. Sama si diktovala, kudy dav projde, aby působil na plátně impozantně. Měla tenkrát vlastně k dispozici největší komparz v dějinách filmu - tři čtvrtě milionu lidí.
Leni a Hitler
Seznámili se v roce 1932. Hitler ještě nebyl kancléřem a Leni byla jedna z nejkrásnějších německých hereček. Měla šedé oči a tmavé vlasy. Vystudovala tanec a výtvarné umění a o politiku se nijak zvlášť nezajímala.
Jméno Adolf Hitler vlastně slyšela teprve pár dní předtím, než navštívila jeho shromáždění ve sportovní hale. Zaujal ji natolik, že mu napsala dopis, zda by ho mohla navštívit ještě předtím, než odjede natáčet do Grónska. Sešli se za pár dní.
Později si ve svých fantaskních pamětech Riefenstahlová vybavuje toto setkání do nejmenších podrobností.
Některé odstavce jsou jak z červené knihovny, jindy zas vzpomíná, jak jí Hitler ten večer řekl: "Až se jednou dostaneme k moci, budete muset dělat moje filmy."
A ona mu prý se zarážející odvahou odpověděla: "Filmy na objednávku bych nikdy nemohla dělat, nemám na to talent. Navíc máte rasistické předsudky. Kdybych se narodila jako Indka nebo Židovka, vůbec byste se mnou nehovořil. Jak bych mohla pracovat pro někoho, kdo dělá mezi lidmi takové rozdíly?"
Rozloučila se s ním prý tenkrát slovy: "Až se vrátím z Grónska, ohlásím se." O dva roky později viděla Riefenstahlové propagandistický film Triumf vůle celá země.
Denacifikace
Německo kapitulovalo, válka skončila, Hitler byl mrtvý. Do té doby obletovanou Leni Riefenstahlovou zatkli francouzští vojáci. Vzápětí byla obviněna ze spolupráce s nacistickým režimem. Čekaly ji tři roky v internačních táborech.
Teprve v roce 1951 dostala osvobozující legitimaci: "Žádná politická činnost ve prospěch nacistického režimu nebyla prokázána." Pomohlo jí to, že nikdy nevstoupila do strany a několik Hitlerových spolupracovníků dosvědčilo, že její styky s Hitlerem nepřekročili pracovní záležitosti. Jenže Leni brzo zjistila, že osvobozující rozsudek byla jen formalita a skutečná rehabilitace bude trvat mnohem déle.
"I přes objasnění případu nebraly štvanice konce. Žádné noviny neotiskly soudní zdůvodnění mého ospravedlnění. Šířily se o mně stále nové lži. Jak jsem se proti tomu mohla bránit? byla jsem bez prostředků, nemocná a bezmála všichni přátelé mě opustili," píše ve svých pamětech.
Možná se nelze tolik divit. Bylo například známé, že Romy, kteří hráli ve filmu komparz, si Riefenstahlová vybrala v koncentračních táborech a po natočení filmu je nacisté poslali na smrt.
Pro Německo byla filmařka navždycky zapovězená. Její filmy se nepromítaly, kdykoliv se objevila na veřejnosti, lidé protestovali. Ani dnes se Triumf vůle nepromítá jinde než v univerzitních učebnách...
Boj o uznání
"Ne, nejsem z toho filmu šťastná," přiznala loni režisérka na oslavě svých stých narozenin. "Triumf vůle ovlivnil celý můj život. Ale poválečný tribunál s nacistickými pohlaváry ho viděl a všichni se shodli na tom, že o propagandu nejde. Ani ho k propagandě nelze zneužít. Je to umělecký snímek," trvala na svém.
Ať už je to tak nebo tak, dokument zavřel Leni Riefenstahlové dveře do světa poválečného filmu. Jakoukoliv její další tvorbu vnímala kritika jako propagaci fašistického ideálu krásy.
V roce 1956 odjela do Súdánu a vrátila se zpět se skvělými fotografiemi černošského kmene Núbů. Byla však obviněna z toho, že si vybrala kmen, jehož zvyky připomínají fašistické rituály. Když natočila film o životě ryb v Indickém oceánu, německé noviny Berliner Zeitung lakonicky konstatovaly: "Kdyby byli zavraždění Židé a Romové tak krásní jako barevné rybičky, určitě by o nich Riefenstahlová také natočila film."
Před šestnácti lety vydala Hitlerova režisérka paměti, kterými chtěla definitivně očistit své jméno. Obsáhlá kniha ve stříbrném obalu vyvolala přesně opačný efekt. Lidé čekali upřímnou zpověď, místo toho jim Riefenstahlová nabídla stylizovanou knihu, která se nedá brát příliš vážně.
Nejvíc fascinující na celých memoárech bylo vlastně to, že na sedmi stech stránkách nenašla Riefenstahlová místo pro jakékoliv pochybnosti o sobě. "Chtěla jsem vyvrátit předsudky a vysvětlit nedorozumění," píše v závěru. Jenže se jí to příliš nepovedlo.
"Už několikrát jsem se omluvila za to, že jsem se vůbec narodila. Ale nebudu se omlouvat za své velkolepé filmy."
Leni Riefenstahlová zemřela v noci z pondělka na úterý ve spánku v posledním stadiu rakoviny. Ve své vile jižně od Mnichova, obklopené starými vysokými stromy, kde žila se svým o čtyřicet let mladším druhem Horstem Kettnerem. "Srdce jí prostě přestalo bít," řekl její přítel ráno německým novinám.
Hákový kříž na obloze
"Řekla jsem tehdy Hitlerovi: Ne a ne. A on na to: Leni, prosím tě, jen jeden film. Jen jediný film o sjezdu v Norimberku." Takhle neuvěřitelně Riefenstahlová před časem líčila, jak ji Hitler na počátku třicátých let požádal, aby natočila filmovou oslavu sjezdu NSDAP.
A Leni ho nakonec přece jen nezklamala. Věnovala norimberským sjezdům hned dva filmy: Triumf víry a Triumf vůle. A nešlo o žádné podprůměrné propagandistické slátaniny. Oba snímky byly působivými uměleckými díly.
Ve filmu Triumf vůle se bez doprovodného slova na plátně střídají záběry odhodlaných tváří nacistických vůdců a pochodujícího davu, pořízené z ptačí perspektivy. Celý snímek končí pohledem do nebe: dvě letadla vytvoří na obloze hákový kříž. Film získal tenkrát filmové ceny i v zahraničí a dodnes je některými kritiky považován za nejlepší dokument všech dob.
Jenže snímek byl umělecky výjimečný nejen díky jejímu nespornému talentu. Režisérka měla prostředky, o kterých se ostatním filmařům mohlo jen zdát. Strana jí poskytla neomezené finanční možnosti, a tak si mohla pořídit například nákladné zdviže, ze kterých mohli kameramani snímat sjezd z výšky několika desítek metrů...
Co je však mnohem důležitější pro posouzení její neangažovanosti: Riefenstahlová se podílela na choreografii celého sjezdu. Sama si diktovala, kudy dav projde, aby působil na plátně impozantně. Měla tenkrát vlastně k dispozici největší komparz v dějinách filmu - tři čtvrtě milionu lidí.
Leni a Hitler
Seznámili se v roce 1932. Hitler ještě nebyl kancléřem a Leni byla jedna z nejkrásnějších německých hereček. Měla šedé oči a tmavé vlasy. Vystudovala tanec a výtvarné umění a o politiku se nijak zvlášť nezajímala.
Jméno Adolf Hitler vlastně slyšela teprve pár dní předtím, než navštívila jeho shromáždění ve sportovní hale. Zaujal ji natolik, že mu napsala dopis, zda by ho mohla navštívit ještě předtím, než odjede natáčet do Grónska. Sešli se za pár dní.
Později si ve svých fantaskních pamětech Riefenstahlová vybavuje toto setkání do nejmenších podrobností.
Některé odstavce jsou jak z červené knihovny, jindy zas vzpomíná, jak jí Hitler ten večer řekl: "Až se jednou dostaneme k moci, budete muset dělat moje filmy."
A ona mu prý se zarážející odvahou odpověděla: "Filmy na objednávku bych nikdy nemohla dělat, nemám na to talent. Navíc máte rasistické předsudky. Kdybych se narodila jako Indka nebo Židovka, vůbec byste se mnou nehovořil. Jak bych mohla pracovat pro někoho, kdo dělá mezi lidmi takové rozdíly?"
Rozloučila se s ním prý tenkrát slovy: "Až se vrátím z Grónska, ohlásím se." O dva roky později viděla Riefenstahlové propagandistický film Triumf vůle celá země.
Denacifikace
Německo kapitulovalo, válka skončila, Hitler byl mrtvý. Do té doby obletovanou Leni Riefenstahlovou zatkli francouzští vojáci. Vzápětí byla obviněna ze spolupráce s nacistickým režimem. Čekaly ji tři roky v internačních táborech.
Teprve v roce 1951 dostala osvobozující legitimaci: "Žádná politická činnost ve prospěch nacistického režimu nebyla prokázána." Pomohlo jí to, že nikdy nevstoupila do strany a několik Hitlerových spolupracovníků dosvědčilo, že její styky s Hitlerem nepřekročili pracovní záležitosti. Jenže Leni brzo zjistila, že osvobozující rozsudek byla jen formalita a skutečná rehabilitace bude trvat mnohem déle.
"I přes objasnění případu nebraly štvanice konce. Žádné noviny neotiskly soudní zdůvodnění mého ospravedlnění. Šířily se o mně stále nové lži. Jak jsem se proti tomu mohla bránit? byla jsem bez prostředků, nemocná a bezmála všichni přátelé mě opustili," píše ve svých pamětech.
Možná se nelze tolik divit. Bylo například známé, že Romy, kteří hráli ve filmu komparz, si Riefenstahlová vybrala v koncentračních táborech a po natočení filmu je nacisté poslali na smrt.
Pro Německo byla filmařka navždycky zapovězená. Její filmy se nepromítaly, kdykoliv se objevila na veřejnosti, lidé protestovali. Ani dnes se Triumf vůle nepromítá jinde než v univerzitních učebnách...
Boj o uznání
"Ne, nejsem z toho filmu šťastná," přiznala loni režisérka na oslavě svých stých narozenin. "Triumf vůle ovlivnil celý můj život. Ale poválečný tribunál s nacistickými pohlaváry ho viděl a všichni se shodli na tom, že o propagandu nejde. Ani ho k propagandě nelze zneužít. Je to umělecký snímek," trvala na svém.
Ať už je to tak nebo tak, dokument zavřel Leni Riefenstahlové dveře do světa poválečného filmu. Jakoukoliv její další tvorbu vnímala kritika jako propagaci fašistického ideálu krásy.
V roce 1956 odjela do Súdánu a vrátila se zpět se skvělými fotografiemi černošského kmene Núbů. Byla však obviněna z toho, že si vybrala kmen, jehož zvyky připomínají fašistické rituály. Když natočila film o životě ryb v Indickém oceánu, německé noviny Berliner Zeitung lakonicky konstatovaly: "Kdyby byli zavraždění Židé a Romové tak krásní jako barevné rybičky, určitě by o nich Riefenstahlová také natočila film."
Před šestnácti lety vydala Hitlerova režisérka paměti, kterými chtěla definitivně očistit své jméno. Obsáhlá kniha ve stříbrném obalu vyvolala přesně opačný efekt. Lidé čekali upřímnou zpověď, místo toho jim Riefenstahlová nabídla stylizovanou knihu, která se nedá brát příliš vážně.
Nejvíc fascinující na celých memoárech bylo vlastně to, že na sedmi stech stránkách nenašla Riefenstahlová místo pro jakékoliv pochybnosti o sobě. "Chtěla jsem vyvrátit předsudky a vysvětlit nedorozumění," píše v závěru. Jenže se jí to příliš nepovedlo.
 Osmadevadesátiletá německá fotografka Leni Riefenstahlová představila ve Frankfurtu svou knihu fotografií Pět životů. |
 Leni Riefenstahlová na frankfurtském knižním veletrhu. |
 Leni Riefenstahlová na frankfurtském knižním veletrhu. |
 Leni Riefenstahlová na frankfurtském knižním veletrhu. |
 Leni Riefenstahlová na frankfurtském knižním veletrhu. |
 Kontroverzní německá fotografka a filmařka Leni Riefenstahlová (na archivním snímku z 16. října 2000) zemřela 8. září ve věku 101 let ve svém domě v Pöckingu am See v Bavorsku. |
