Komunikace. Jiné slovo nevystihuje tak přesně podstatu bostonského dua Dresden Dolls. Pianistka a zpěvačka Amanda Palmerová (1976) upírá pohled na bubeníka Briana Viglioneho (1979). To, co probíhá na pódiu, není koncert, nýbrž rozhovor, brainstorming, vzájemné hecování.
Dresden Dolls vytvářejí atmosféru dialogu i mimo jeviště. Amandina záliba v estetice Výmarské republiky, vlivy Kurta Weilla v hudbě, neúnavná účast na internetových diskusních fórech, webový deník – tím vším duo vybízí k dialogu. Proto se ani Brian neostýchá vstupovat do interview s Amandou, které se v jeho blízkosti odehrává.
Loňský rok byl pro Dresden Dolls mimořádně šťastný. Díky neúnavnému koncertování a turné se skupinou Nine Inch Nails se vám podařilo prorazit. Přesto texty na nové desce Yes, Virginia... vypovídají o samotě, smutku a izolovanosti mnohem víc než na debutu. Co se děje?
Nebyl to záměr, ovšem také ne úplná náhoda. Neoznačila bych nové skladby přímo za osobní, ale částečně reflektují to, co se v mém životě v poslední době odehrávalo – nezažila jsem nic kromě práce, koncertování, stagnace jakýchkoli vztahů a pocitu samoty.
Co pokládáte za skutečně intimní? Vaše texty mluví o sexu, masturbaci, o rozkládajících se vztazích – tedy o věcech, které jsou obecně považovány za velice privátní.
Způsob, jakým se dáváte všanc, je poměrně odvážný. Pokud své okolí zahrnete informacemi o sobě, tak ho někdy odzbrojíte. Což je taktika, kterou jsem se naučila během svého života využívat i mimo psaní textů. Snažím se být otevřená a upřímná, abych tak zamezila útokům na svou osobu.
Je to důvod, proč si píšete internetový deník? Není dost nepříjemný pocit, že kdokoli může vědět, že váš kamarád Ben zemřel nebo že vibrace laptopu položeného na břiše zmírňují vaše menstruační bolesti?
Začíná to být divné. Často zapomínám, kolik lidí ten deník čte. Avšak pro druh osobnosti, jakou jsem, není nic lepšího. Když jsem doma, většinou si on-line deník nevedu, ale vyrazím-li na turné a cítím se odpojená od normálního života, pomáhá mi vrátit se zpět do souvislostí.Spojuji si to s veršem ve skladbě Modern Moonlight, kde zpíváte "Miluji komunikování". Zapojujete se do mnoha internetových fór, jste v kontaktu s fanoušky.
Není však depresivní hovořit s někým, koho není šance poznat?
Ano, a verš, který následuje, shrnuje to, co v komunikaci chybí, když do ní vstoupí technologie – internet, telefon. Pro můj osobní život je důležité, abych si zajistila si rovnováhu mezi informacemi, které přijímám, časem, kdy je zpracovávám, a časem, kdy je mohu přetvořené poslat zpět do světa. Zde hrozí nebezpečí, že se rovnováha kvůli neustálému napojení a komunikování zhroutí. Udržet si tu rovnováhu ve chvílích, kdy nocujete v autobuse a každý den se přesouváte od města k městu, je pro mne výzva.
Během turné jste dělala hodně vtipů na účet proslulých Nine Inch Nails. Je to způsob, jak si uchovat střízlivost a nepodlehnout iluzi, že se z vás stávají hvězdy?
Především Nine Inch Nails představují zcela jiný druh kapely než my. Je to osobnost s kapelou v pozadí. Jde o show Trenta Reznora, která se nezakládá na souhře s ostatními členy kapely – cílem je distribuovat jeho energii publiku. Další velký rozdíl je, že v hudbě Nine Inch Nails se skrývá neuvěřitelná porce agrese a negativnosti. My čerpáme z jiných zdrojů. Sice je úžasné Trenta Reznora sledovat, má enormní talent, ovšem já sama bych nemohla vylézt na pódium, zuřit a pak odejít. Cítila bych se špatně a zárovně trapně sama před sebou. Síla Dresden Dolls tkví v tom, že jsme schopni smát se sami sobě.
Měl jsem možnost vidět váš koncert se skupinou Nine Inch Nails ve Vídni. Ta kapela má ortodoxní fanouškovskou základnu, která sledovala Dresden Dolls velice nedůvěřivě. Ovšem ve chvíli, kdy jste začali hrát coververzi War Pigs od Black Sabbath...
Ta skladba byla naprosto nezbytnou ingrediencí celého turné. Moment, kdy jsme získávali publikum na svou stranu. Je velmi emocionální, tudíž všem společná bez zbytečných referencí. Každý, kdo má rád rockovou hudbu, ji považuje za jeden z pilířů.
Od posledních prezidentských voleb zachvátila americkou hudební scénu silná vlna antiamerických vyjádření. Počínaje polopatickou deskou Green Day American Idiot a konče vaší decentní skladbou Sing. Není to někdy až pokrytecky laciná a bezzubá honba za popularitou?
Dnes můžete brát v Americe jako samozřejmou rovnici to, že pokud je někdo umělec, tak je znepokojený. Nepotkáte hudebníka, který by byl spokojený s politickou situací a tvrdil, že všechno funguje. Stěžovat si na politiku skrze písně je americká tradice a skladby, které píšu já, mají v jádru vždy konflikt, ať už osobní, politický, emocionální nebo sexuální. Viděli jsme například koncert kapely Flaming Lips, také hráli slavnou píseň War Pigs, a jejich zpěvák v úvodu řekl: "Někdy o skladbě přemýšlím stejně jako o modlitbě." Je to možnost, jak vyřknout přání, nikoli však řešení problému. Bushova administrativa je v současné době velice snadným terčem. Ale jistě máte pravdu, že je mnohem odvážnější kritizovat věci, o nichž se většina domnívá, že fungují, než se strefovat do toho, co je všem na očích.
Dříve jste, Amando, pózovala jako živá socha. Vaše osm stop vysoká nevěsta dokonce bývala vyhlášenou bostonskou atrakcí. Co vás na tom lákalo?
Přišlo mi to jako nejlukrativnější a zároveň nejkreativnější způsob, jak si můžu vydělat peníze. Bylo mi tehdy jedenadvacet let a rozhodla jsem se raději pro puliční divadlo, než abych třeba dělala servírku v kavárně. Začala jsem s tím během svého pobytu v Německu, neměla jsem pracovní povolení. Neinspirovali mě ostatní pouliční umělci, ptala jsem se sama sebe, proč to nedělá víc lidí. Vždyť ani nepotřebujete mít talent, jenom vydržet nepohnout se, mít trpělivost a odvahu.
Víc odvahy než vystoupit na pódium?
Stokrát víc! Vystavujete se každému, nikdo si nekoupil lístek. Je to intenzivní situace. Často – jak v internetovém deníku, tak v písňových textech – vystavujete svou milostnou náklonnost k různým známým osobnostem. Novináři Christopheru Lydonovi jste dokonce věnovala celou skladbu jako vyznání.
Nakolik je ironické a nakolik upřímné?
Christopher Lydon vede poměrně známou intelektuální talk show, do které si zve spisovatele, vědce, politiky, umělce. Nikdy jsem neviděla jeho tvář, ale v jeden čas mi učaroval ten jeho superintelektuálský hlas, který se všemu snaží přijít na kloub. Skladba sama je jen vtip. Až později jsem zjistila, jak Lydon vypadá a že má dceru v mém věku.
Brian Viglione:Ovšem Christopher Lydon to jako vtip nebral. Byl do Amandy beznadějně zamilovaný.
