NAKLADATELÉ NEVĚDÍ, CO PŘESNĚ CHTĚJÍ
Určité zmatení a nahodilost jsou nejvíce patrné v případě velkých knižních světových veletrhů. Kterých z nich bychom se vlastně měli oficiálně účastnit? Ministerstvo kultury, které na klíčové akce finančně přispívá a podílí se na jejich organizaci, sleduje aspekty reprezentační (sem spadá například naše letošní účast na veletrhu v Jeruzalémě, vyplývající ze širší kulturní dohody s Izraelem), zároveň by se však mělo orientovat podle zájmů knižních podnikatelů, tedy především nakladatelů.
Ti se však zatím nedohodli, co vlastně chtějí - s výjimkou Frankfurtského knižního veletrhu, o jehož důležitosti není pochyb, a ministerstvo tak letos objednává o třetinu větší výstavní plochu než loni. Nakladatelé loni preferovali, alespoň podle ankety v řadách Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), který sdružuje zhruba třetinu zdejších podnikatelů, "dětskou" Bolognu před veletrhem v Lipsku. Letos je to naopak - všichni chtějí raději do Lipska.
A ministerstvo, jehož hubený rozpočet nedovoluje podpořit v jednom roce obě akce, se přizpůsobuje: loni uspořádalo českou národní expozici v Bologni. Tam letos budeme chybět, za to se úřad finačně a organizačně podílí na naší účasti v saské metropoli. Co však nastane, až nakladatelé příště řeknou, že by národní expozice měla být například v Londýně či ve Varšavě? Přitom účast na takových velkých veletrzích má smysl a efekt, pokud je kontinuální, nikoli takto nahodilá.
Situaci navíc komplikuje řevnivost mezi soukromými institucemi, které veletrhy organizačně zajišťují. O Frankfurt se stará společnost Svět knihy, jejímž vlastníkem je SČKN a která "za své" jede například i do Londýna a Los Angeles. O Lipsko zase pečuje knižní informační týdeník Knihy '99. Vzájemně spolu nekomunikují, což je při omezených financích a ve srovnání například s Polskem - tam jednotlivé organizace (Ars Polona, Polská knižní komora a Sdružení polských nakladatelů) na přípravě veletrhů spolupracují - i podle ohlasů z německé strany trochu přepych.
ŠPATNÁ KOMUNIKACE NEPŘEJE INFORMACÍM ANI PENĚZŮM
Komunikační nedostatečností je však poznamenána také spolupráce mezi ministerstvy zahraničí a kultury. Na zastupitelských úřadech a v českých centrech, která rovněž spadají pod Kavanův úřad, se odehrávají desítky akcí, resort kultury však stojí prakticky mimo. Organizačně se podílí jen na několika málo projektech, letos je to třeba velká výstava knih, kterou pořádá ve spolupráci s ambasádou v Káhiřě u příležitosti otevření nové Alexandrijské knihovny. O nějaké obecnější programové spolupráci však nemůže být řeč.
Jinými slovy - resort kultury nemá velký vliv na to, co a jak je z české literatury v cizině oficiálně prezentováno. To platí obecně i o dalších uměleckých oborech. Vedle otázky, jak ministerstvo kultury vůbec chce definovat avizovanou kulturní politiku státu - její součástí mají být právě také priority kulturně-zahraničních aktivit -, jsou zde opět aspekty vyloženě praktické. Chybí propojení mezi zdejším informačním zázemím a kontakty, které si zastupitelské úřady vytvářejí ve svých hostitelských zemích. Zahraniční bohemisté se tak například až po příjezdu do Prahy dozvědí, že ministerstvo kultury zavedlo grant na podporu vydávání překladů české literatury nebo že vytisklo brožuru s informacemi o českém knižním trhu.
Ještě důležitější pak je, že tento "mimoběžný" systém spotřebuje více peněz, než kolik by bylo při fungující spolupráci nutné. Prostředků je ovšem na obou stranách málo; resort kultury přitom může například letos na zahraniční knižní akce uvolnit jen asi čtyři miliony korun, přičemž více než dvě třetiny této částky spolkne Frankfurtský veletrh.
Určité zmatení a nahodilost jsou nejvíce patrné v případě velkých knižních světových veletrhů. Kterých z nich bychom se vlastně měli oficiálně účastnit? Ministerstvo kultury, které na klíčové akce finančně přispívá a podílí se na jejich organizaci, sleduje aspekty reprezentační (sem spadá například naše letošní účast na veletrhu v Jeruzalémě, vyplývající ze širší kulturní dohody s Izraelem), zároveň by se však mělo orientovat podle zájmů knižních podnikatelů, tedy především nakladatelů.
Ti se však zatím nedohodli, co vlastně chtějí - s výjimkou Frankfurtského knižního veletrhu, o jehož důležitosti není pochyb, a ministerstvo tak letos objednává o třetinu větší výstavní plochu než loni. Nakladatelé loni preferovali, alespoň podle ankety v řadách Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), který sdružuje zhruba třetinu zdejších podnikatelů, "dětskou" Bolognu před veletrhem v Lipsku. Letos je to naopak - všichni chtějí raději do Lipska.
A ministerstvo, jehož hubený rozpočet nedovoluje podpořit v jednom roce obě akce, se přizpůsobuje: loni uspořádalo českou národní expozici v Bologni. Tam letos budeme chybět, za to se úřad finačně a organizačně podílí na naší účasti v saské metropoli. Co však nastane, až nakladatelé příště řeknou, že by národní expozice měla být například v Londýně či ve Varšavě? Přitom účast na takových velkých veletrzích má smysl a efekt, pokud je kontinuální, nikoli takto nahodilá.
Situaci navíc komplikuje řevnivost mezi soukromými institucemi, které veletrhy organizačně zajišťují. O Frankfurt se stará společnost Svět knihy, jejímž vlastníkem je SČKN a která "za své" jede například i do Londýna a Los Angeles. O Lipsko zase pečuje knižní informační týdeník Knihy '99. Vzájemně spolu nekomunikují, což je při omezených financích a ve srovnání například s Polskem - tam jednotlivé organizace (Ars Polona, Polská knižní komora a Sdružení polských nakladatelů) na přípravě veletrhů spolupracují - i podle ohlasů z německé strany trochu přepych.
ŠPATNÁ KOMUNIKACE NEPŘEJE INFORMACÍM ANI PENĚZŮM
Komunikační nedostatečností je však poznamenána také spolupráce mezi ministerstvy zahraničí a kultury. Na zastupitelských úřadech a v českých centrech, která rovněž spadají pod Kavanův úřad, se odehrávají desítky akcí, resort kultury však stojí prakticky mimo. Organizačně se podílí jen na několika málo projektech, letos je to třeba velká výstava knih, kterou pořádá ve spolupráci s ambasádou v Káhiřě u příležitosti otevření nové Alexandrijské knihovny. O nějaké obecnější programové spolupráci však nemůže být řeč.
Jinými slovy - resort kultury nemá velký vliv na to, co a jak je z české literatury v cizině oficiálně prezentováno. To platí obecně i o dalších uměleckých oborech. Vedle otázky, jak ministerstvo kultury vůbec chce definovat avizovanou kulturní politiku státu - její součástí mají být právě také priority kulturně-zahraničních aktivit -, jsou zde opět aspekty vyloženě praktické. Chybí propojení mezi zdejším informačním zázemím a kontakty, které si zastupitelské úřady vytvářejí ve svých hostitelských zemích. Zahraniční bohemisté se tak například až po příjezdu do Prahy dozvědí, že ministerstvo kultury zavedlo grant na podporu vydávání překladů české literatury nebo že vytisklo brožuru s informacemi o českém knižním trhu.
Ještě důležitější pak je, že tento "mimoběžný" systém spotřebuje více peněz, než kolik by bylo při fungující spolupráci nutné. Prostředků je ovšem na obou stranách málo; resort kultury přitom může například letos na zahraniční knižní akce uvolnit jen asi čtyři miliony korun, přičemž více než dvě třetiny této částky spolkne Frankfurtský veletrh.
