Režisér a herec Jakub Šmíd napsal scénář projektu Ode dna, sám ho režíroval a vystačil si bez dramaturga. Tedy bez zpětné vazby někoho nezaujatého. Což je asi hlavní průšvih představení. Stačilo jinak talentovaným hercem a ještě studujícím režisérem zatřást a zeptat se ho, zda ví, co a jak chce říci.
Dalším sporným momentem představení o čtyřech trosečnících je herecké obsazení. Jiří Kniha je výrazný improvizátor, a pokud se má držet textu, což je ve snovém podobenství opodstatněný požadavek, chce to opět striktní režisérský přístup, požadující od herce disciplínu. Pokud má na jeho repliky někdo reagovat podle scénáře, je nutné je pronášet tak, jak byly napsané.
Hazard s dobrým jménem
Nic proti improvizaci, režisér ji však musí zafixovat, a ne nechat herce, aby se placatili po scéně, a doufat, že z toho něco bude. Nebude. Síla venkovního prostoru na řece, osvětlená Praha a dobrá muzika nestačí na to, aby vzniklo kvalitní divadlo. Bohužel. Protože tady se hazarduje s dobrým jménem prostoru i formanovské divadelní myšlenky.
Přitom kostra příběhu není špatná – jde o postapokalyptický výjev odehrávající se na voru uprostřed moře více než pět set dnů po konci světa, jak ho známe. Těžko si představit větší výzvu než ztvárnit odcizení, které vzniká mezi sourozenci, propast, která se otevírá mezi lidmi, kteří jsou si prostorem i krví tak blízko.
Představení Ode dna je smutným zklamáním. Co už proboha dělat naplno a poctivě, když ne nadšenecké autorské divadlo?
Hodnocení MF DNES: 20 %
