Tančit break dance na hudbu Johanna Sebastiana Bacha zní jako naprostá hloupost, ale taková věc také vzbuzuje zvědavost. Tři pražská představení projektu Red Bull Flying Bach, se kterým objíždějí němečtí taneční mistři světa ze skupiny Flying Steps Evropu, byla v pražském karlínském divadle vyprodaná týdny dopředu. A přestože první večer nedopadl bez výhrad, na závěr tleskal muzikantům i performerům celý sál bouřlivě vestoje. Hlavně za fyzické výkony tanečníků.
Problém, jak může break dance, který se tančí do jasných, hiphopových rytmů, fungovat s rozhodně méně zřetelnými důrazy Dobře temperovaného klavíru, vyřešili umělecký šéf projektu a klavírista Christoph Hagel a hlava tanečního ansámblu Vartan Bassil dvěma úkroky stranou.
Tím zásadním bylo angažmá japonské tanečnice Yui Kawaguchiové, která do představení plného točení se na rukou, nohou i hlavě organicky vnáší lehkost a potřebné prvky baletu i moderního tance. Každé její narušení klasických projevů break dance dává představení, jež trvá tak akorát sedmdesát minut, potřebnou dynamiku a kouzlo nečekaného. Právě to však chybí breakdancovým choreografiím, které stojí a padají s obdivuhodnými fyzickými výkony tanečníků samých.
Druhým úkrokem je pak hudba. Po stranách stroze pojaté scény sice za klavírem a cembalem sedí živí muzikanti, ale jejich hra se střídá s předtáčkami, v nichž se bachovské motivy dočkaly hiphopových a tanečních remixů, do nichž tanec sedí lépe. I když to třeba na papíře nevypadá, celek drží pohromadě a nepůsobí jako splácanina nesourodých motivů.
Přesto je v představení několik evidentních mezer, se kterými autoři měli pracovat. Třeba příběh milostného vztahu s efektní fackovací hádkou se v několika číslech objeví a vytratí, aniž by stihl dostat smysl a vyvolat naznačené emoce. Také minimální práce se zadní projekcí působí jako promarněná šance.
Jsou to detaily, kvůli nimž se o Flying Bach dá mluvit jako o povedené show, kterou stojí za to vidět, i když dech přímo nebere.
Hodnocení MF DNES: 70 %