To jste se neznali ani od vidění nebo z doslechu, než jste u Petra Hapky na Tři krále 1984 zazvonil?
Horáček: Ne. Já jsem byl černý bookmaker, ti moc v televizi nebyli.
Hapka: Vůbec jsem nevěděl, kdo je Horáček.
Stávalo se to často, že vám takhle nosili nebo posílali texty lidé z ulice?
Hapka: Skoro denně. I teď. Naštěstí to jde poštou.
A byl mezi nimi ještě někdo pozoruhodný?
Hapka: Ani jeden. Snahu přitom nešlo upřít žádnému.
Pamatujete se, jaký na vás udělal Petr Hapka obličej, když vás uviděl?
Horáček: Nepovzbudivý.
Hapka: On na to šel chytře. Hned vychrlil, že ho posílá Zdeněk Rytíř. Toho jsem znal. Podal mi složku a mizel.
To jste se necpal do dveří? To mě trochu překvapuje.
Horáček: No ne, já jsem naznačil taktický ústup. Sešel jsem několik schodů, abych ho nepoplašil. Přiznávám, že dnes už tak plachý nejsem. Dveře nechal ještě otevřené, listoval těmi papíry. Najednou se zasmál a povídá: "Počkej, pojď dál."
Co vás tak pobavilo?
Hapka: Jeden verš. Ani sám velvyslanec neví, kdo ho velvyslal, tak nějak.
Horáček: To byla strašná náhoda, rozumíte. Kdyby mu padl zrak na něco jiného, tak jsme spolu vůbec nezačali spolupracovat.
Co v té složce bylo za texty?
Hapka: Já si pamatuju, že byly napsané na růžovém průklepovém papíře a že tam bylo pět věcí, které se pak ocitly na desce Hany Hegerové. Včetně Levandulové.
Čtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES
Jezdí jako tandem i na dovolenou? Proč Hapka některé Horáčkovy texty dodnes nezhudebnil? Byl někdy Horáček nespokojen s prací Hapky? Celý rozhovor čtěte ve čtvrtek v Magazínu DNES.
