Ideově, natož ideologicky jde o dílo "nepoužitelné", problematizující i sám akt a smysl psaní.
Následující příběh právě naopak "totálně" absorbuje svět v jeho časových a prostorových dimenzích, zpřítomňuje starořecké písemnictví i reflektuje myšlení a senzitivitu na konci 20. století (autor knihu dopsal v říjnu 1990). Nooteboomův text je výtvorem veskrze autonomním, aniž je románem úniku.
S espritem a duchaplností, která nekončí v obžerské produkci bonmotů, v koncentrovaném tvaru, jenž bere ohledy na čtenáře, ale rozhodně jej nepodceňuje, buduje Nooteboom příběh s odkazy na Ovidiovy Proměny i s proměnami prostředí, vztahů, identit. Příběh, který je pro čtenáře, potažmo recenzenta úchvatně plynoucí a vláčný do té doby, než jej má druhým alespoň v náznaku převyprávět. Pak přichází marnost ze všeho toho prolínání, jehož hybatelem je Herman Mussert, překladatel Ovidia, kdysi učitel latiny a řečtiny s přezdívkou Sokrates, později z nouze autor oblíbených turistických průvodců, jež mu vycházely pod jménem Dr. Strab. Mussert šel spát v Amsterdamu, probudil se v Lisabonu, možná již mrtvý, možná ještě ne, v pokoji, kde byl kdysi vehnán do náručí ženy, kterou asi jako jedinou trochu miloval. Co v životě a hlavně v okamžiku smrti člověku zůstává, uvědomuje si Mussert během vyprávění Následujícího příběhu, je nezažehnatelná samota a neuchopitelné, svévolné vzpomínky; přesto však stojí za pokus je sdělit...
Olga Krijtová, dlouholetá zprostředkovatelka nizozemského písemnictví, v doslovu k Následujícímu příběhu podotýká, že Nooteboom je bytostně nizozemským občanem i autorem - paradoxně právě svým nomádstvím, jehož kořeny lze u Nizozemců dohledat až kdesi ve středověku.
Ale musíme upozornit, že Nooteboom zapadá i do jiných souvislostí. Jeho "cesty na jih" - ať postav v Následujícím příběhu či V holandských horách, ale i putování samého Nootebooma například Pyrenejským poloostrovem - náležejí k tradičnímu tíhnutí tvůrců ze severních krajin k jihu jako ke zdroji světla a tepla i jako ke kolébce evropské civilizace a kultury (viz třeba nynější výstava Cesta na jih v Obecním domě v Praze). Náleží-li dnes k Lisabonu neodmyslitelně postava básníka a prozaika Fernanda Pessoy (1883-1935), dotýká se Následující příběh odkazu tohoto posmrtně objeveného umělce hlouběji než jen několika "povinnými" zmínkami. Pessoovo intenzivní nahlížení do zázemí života a smrti prostřednictvím různých vypravěčů a žánrů má v Nooteboomovi pilného pokračovatele, který k tomu přidává zkušenost odpovídající době, jíž je součástí. A ať již je to věc vědomé návaznosti nebo čirých náhod, případně neúmyslných, ne však bezpříčinných shod (kdy "cosi je ve vzduchu"), faktem rovněž je, že Nooteboomova tvorba má styčné plochy s prózami Rakušana Petra Handkeho (1942). Jak v motivech cest a výprav, tak v experimentech s vyprávěním "pohádkových" příběhů, až po půvabné detaily: "Jsem učitel klasických jazyků na jedné škole..." říká o samotě žijící Loser, hrdina Handkeho novely Číňan bolesti (1983).
"Jsem mimochodem klasický filolog, někdejší učitel starých jazyků," svěřuje se starý mládenec Mussert v Následujícím příběhu.
Se vstupem Ceese Nootebooma na zdejší knižní scénu se nám rozšiřuje povědomí o současném vrcholném evropském písemnictví. Proto lze s nadějí očekávat připravovaný překlad autorova klíčového románu Rituály.
Cees Nooteboom: Následující příběh. Přeložila a doslov napsala Olga Krijtová. Mladá fronta, Praha 1999, 104 stran, náklad a cena neuvedeny. (S přihlédnutím k titulu Cees Nooteboom: V holandských horách. Přeložil Adam Bžoch, Slovenský spisovatel, Bratislava 1999, 136 stran, náklad a cena neuvedeny.) Pražské jaro - Gioacchino Rossini: Cesta do Remeše. Soubor Opery Göteborg, dirigent Kjell Ingebretsen, režie David Radok. Národní divadlo, Praha 29. května.