Pražský podzim vzdává poctu české hudbě

Návštěvník koncertů aby se na podzim rozkrájel. Zatímco Pražskému jaru se v době jeho konání téměř nikdo neopováží vstoupit do cesty, v září se kříží hned několik přehlídek najednou. A rozhodujte se pak, zda oželet čínskou operu, nebo Kronos Quartet!

V ulicích je díky nápadným billboardům nejvíce vidět Pražský podzim, o němž by se dalo diplomaticky říci, že nabízí solidní kvalitu za solidní cenu.

Začal v neděli koncertem Filharmonického orchestru Monte Carlo, který v čele s dirigentem Markem Janowským vzdal poctu české hudbě.

Pravda, ze všech Novosvětských symfonií Antonína Dvořáka, které jsme v letošním, jubilejním roce slyšeli (a že jich už je), byla tahle patrně nejrychlejší a nejhlasitější, ale také se nedá říci, že by byla vyloženě špatně zahraná.

Ve Fantazii pro housle a orchestr od Josefa Suka však udávala celý výraz houslistka Hana Kotková, zatímco orchestr jej spíše hledal.

V rámci večera zazněla také světová premiéra skladby Cyrano od Josefa Boháče, v jehož pestré tvorbě jsou zastoupeny opery, hudba k televiznímu seriálu, písničky pro popové zpěváky, ale třeba i Únorová předehra.

Cyrano s úzkostlivou snahou autora o srozumitelnost rozhodně nevyděsí ty, kteří vyrazí na koncert klasické hudby jen příležitostně.

Je dobře, že i tyto diváky dokáže festival oslovit, měl by je však zároveň poučit, že mezi částmi písňových cyklů nebo větami symfonií se netleská - tak jako se to stalo při úterním koncertu Pražské komorní filharmonie a dirigenta Michela Swierczewského v Rudolfinu.

Báječně sehrané těleso zazářilo hned v koncertní předehře Hebridy od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, skvěle zahrálo Schumannovu Symfonii č. 3 a nezklamalo ani v přídavcích.

Ke světové premiéře Písní života a lásky, které Zdeněk Lukáš komponoval na texty italské lidové poezie, lze v obecné rovině říci, že autorova nápaditá ruka se nezapře.

Jinak však těžko soudit, o čem to konkrétně bylo: v tištěném programu nebyly k dispozici nejen texty s překlady, ale dokonce ani názvy jednotlivých písní.

A odchytávat italštinu šlo těžko, zvlášť když americké sopranistce Frances Ginsbergové nebylo rozumět.

Tato pěvkyně, obdařená impozantním hlasem, přednesla ještě Pět básní na slova Mathildy Wesendonckové od Richarda Wagnera, ale vedle jiných, hluboce zasvěcených a text rozkrývajících interpretací, které jsme v Praze v minulosti mohli slyšet živě (např. Dagmar Pecková) nebo které jsou k dispozici na nahrávkách, to byl jen obstojný střed.

,