Albert Camus

Albert Camus | foto: archiv

Pražské utrpení Alberta Camuse

Prvotina Šťastná smrt od pozdějšího laureáta Nobelovy ceny Alberta Camuse bývá považována spíše za literární kuriozitu, předjímající téma jeho nejslavnějšího románu Cizinec.

Camus (1913-1960), podobně jako Milan Kundera, byl k sobě přísný a nechtěl zveřejňovat texty, o jejichž kvalitě nebyl jednoznačně přesvědčen. Šťastná smrt proto vyšla až z jeho pozůstalosti jedenáct let poté, co zahynul při automobilové nehodě.

Autor předmluvy Jean Sarocchi ji tehdy rezervovaně charakterizoval jako pouhý dokument. Toto „špatně ušité, ale dobře napsané dílo“, jak o něm prohlásil jeden z editorů, je skutečně dokumentem, ale jen v tom smyslu, že zahrnuje Camusovu zkušenost z pobytu v Praze v srpnu 1936.

Poté, co s ním vede diskuse na téma, jak dosáhnout v životě štěstí, zabije protagonista románu Mersault tělesně postiženého muže jménem Zagreus. Odjíždí do Prahy, kde prožívá krušné psychické stavy, po návratu do Alžíru si však je jist svou nevinou a s pocitem štěstí umírá.

Okurky páchnou
Návštěva Prahy Camusovi opravdu nepřinesla spokojenost. Spisovatel nemocný tuberkulózou se se ženou Simone a přítelem Yvesem Bourgeoisem vypravil „na vodu“ do střední Evropy. Cesta na kajaku mu však nedělala dobře, do našeho hlavního města jel proto napřed a strávil tu sám čtyři dny.

Jak stojí i v jeho knize esejů Rub a líc, nacházel se ve finanční tísni, sužovala jej horečka, vzhledem k neznalosti němčiny se nedomluvil a ze stravy v pražských restauracích, již podle jeho slov tvořila směs masa a krupice s neuvěřitelně velkým množstvím kmínu, se mu obracel žaludek.

I románový hrdina Mersault v Praze trpí. A pach kyselých okurek, jenž ho pronásleduje, by si leckdo mohl vyložit jako kletbu bohyň pomsty Erinyí, pronásledujících vrahovo nečisté svědomí. Ani Camusův román Cizinec (1942) však není psán s cílem, abychom popraveného vraha Meursaulta morálně odsoudili (všimněme si jen malého rozdílu ve jménech Mersault a Meursault), jak se to stává ve výkladech mravokárných středoškolských pedagogů, poukazujících třeba na to, že Meursault dostatečně neuctil památku své zemřelé matky.

Zaráží proto tvrzení autorky obsáhlého doslovu Evy Beránkové, že Šťastná smrt „dodnes představuje jakýsi překvapivý a dosti znepokojivý stín na Camusově tváři ,humanistického intelektuála‘“. Beránková mylně vidí v Camusově rané próze „počáteční tápání“ a odvolává se na jeho pozdější díla, především na esej Člověk revoltující (1951), v nichž prý Camus dospěl k prosazování „humanismu“ a „lidské solidarity“.

Oběť žádá smrt
Je to už poněkolikáté, co se u nás autoři doslovů pokoušejí uvést věc na pravou míru v rozporu s tím, co v knize skutečně stojí. Nelze kupříkladu tvrdit, že hrdina románu Wolfganga Hildesheimera Marbot (Paseka, 2002) si vzal život na základě pocitu „tragické opuštěnosti ve světě bez Boha“, jak v doslovu ke knize píše Anita Pelánová - vždyť Marbotovu sebevraždu naopak provází vědomí štěstí a svobody.

Ani Camuse není třeba omlouvat za to, že ve Šťastné smrti „glorifikuje eliminaci slabšího“. Ve srovnání s Cizincem -a v tom je její hlavní význam - přináší totiž Šťastná smrt i pohled zavražděného Zagrea, který svého vraha k tomuto činu v jistém smyslu dokonce navádí.

Esej Člověk revoltující (česky 1995) je podle Camusových slov pojednáním o revoltě proti tomu, k čemu jsou člověk a všechno stvořené předurčeni. Tedy i proti lidskému životu. Mersault v závěru románu Šťastná smrt uvažuje o tom, že mezi ním a jeho obětí existovalo určité spiklenectví. Pokud se Zagreus rozhodl odejít ze světa dobrovolně, jsou jakékoliv spekulace o cestě raného, anarchistického Camuse ke Camusovi jako apoštolu lidskosti zcela bezpředmětné.

ALBERT CAMUS - Šťastná smrt
Přeložil Ladislav Šerý Garamond, 144 stran, doporučená cena 180 korun
Hodnocení MF DNES: