Když francouzský malíř Marcel Duchamp, posléze věhlasný avantgardní umělec, poprvé v roce 1913 propůjčil běžným předmětům uměleckou hodnotu, podepsal je a označil za ready-made, vyvolal tím debatu o antiumění. Že jeho tvorba není překonaná, dokazuje i letošní trienále, které se k Duchampovi vrací a připomíná jednu z jeho myšlenek, totiž že "velcí umělci zítřka jsou už dnes v undergroundu".
Mezi Duchampova nejznámější díla patří Mona Lisa, které umělec přimaloval knírek, aby jí dodal ještě záhadnější úsměv, a také průmyslově vyráběný pisoár, který autor přenesl do výstavní síně, převrátil, podepsal a nazval Fontána. Nové soudobé pisoáry, které se dohadují, zda jsou, či nejsou umění, se staly symbolem letošního trienále.
Poněkud zarážející je, že jejich autorem není mladý undergroundový umělec, ale ředitel pořádající Národní galerie v Praze Milan Knížák. Jeho pisoáry i heslovité "výkřiky" zaplnily pozvánku na trienále, jsou na obálce katalogu i ve foyeru Veletržního paláce.
Odkud přicházíme? Kam jdeme?
Trienále je rozděleno do osmnácti kurátorských celků a představuje práci více než tří stovek většinou mladých umělců ze zahraničí. Hlavní ambicí trienále je vnést do konvencemi spjaté společnosti trochu tvůrčího myšlení.
Mezi nejzajímavější z osmnácti celků patří část izraelské kurátorky Danny Taggarové nazvaná Dokonalá budoucnost, část německého kurátora Olvera Zyboka Estetika podobnosti a část francouzského kurátora Pascala Beausse nazvaná Mýtina.
Za zmínku stojí i další kurátorské celky, například slovenského kurátora Vladimíra Beskida. Rozsah přehlídky však nedovoluje návštěvníkovi vidět celé trienále najednou, neboť vidět vše znamená v tomto případě nevidět nic.
Množství představených autorů pak vyvolává otázky, zda není účinnější udělat několik výstav menšího rozměru častěji než jedenkrát za tři roky. Místo vystavení jednoho dvou děl od jednoho umělce by byl prostor na představení komplexního autorova díla, jehož myšlenky i tvůrčí záměr by byly lépe srozumitelné.
"Umělci v rámci této expozice zkoumají pojmy jako minulost, mýtus, tradice, kulturní dějiny, nostalgie, otázky spojené s přítomností a jejího vztahu k budoucnosti..." píše v katalogu trienále izraelská kurátorka Taggarová o své sekci Dokonalá budoucnost, do níž zařadila třeba videoinstalaci Algebra izraelské umělkyně Michal Rovnerové.
Autorka umístila do muzejní vitríny sešit, na který projektor promítá pohyblivé inkoustové čárky připomínající společenství lidského druhu. K otázce identity se vyjadřuje série inscenovaných fotografií Biblické příběhy izraelského umělce Adiho Nese. Nesovy snímky promítají biblické příběhy do současnosti. Za pozornost stojí také samostatná výstava Pohyb jako poselství věnovaná kinetickému umění. Představuje díla českých a italských umělců zejména ze sedmdesátých let.
Zoufalý informační systém
Pražské trienále by se dalo hodnotit jako zdařilé už jen proto, že Národní galerie v Praze navázala spolupráci se zahraničními kurátory, kteří do Prahy přivezli zahraniční umělce - ačkoliv stejně jako v případě loňského Prague Biennale je k letošní přehlídce skoro nezbytné pořídit si katalog.
Realizace trienále totiž ztroskotává na nedostatečném informačním systému, který je pro orientaci v tak rozsáhlé přehlídce naprosto nezbytný. Takhle návštěvník nekoncepčně prochází prostory Veletržního paláce s pocitem dezorientace, v každém patře naráží na kustodky, které vstup do expozice v druhém a třetím patře brání vlastním tělem, neboť na tuto část se vstupenka nevztahuje. Místo letáků s pisoáry a výkřiky by bylo lepší příště nakreslit orientační mapku.
