Možná sehrálo roli velké hokejové finále, možná méně efektní program nebo ne tolik mediálně známý sólista, i když otázka vždy je, co a kdo je přitažlivější.
Každopádně v první polovině se pražské publikum po nedlouhé době znovu setkalo s barytonistou Matthiasem Goernem, současnou vůdčí osobností interpretace německé písňové literatury, který tentokrát přednesl Mahlerovy Písně o mrtvých dětech na texty Friedricha Rückerta. Málokdo dokáže tomuto drásavému oplakávání zesnulých dětí vtisknout takovou citovost a současně uchovat intimitu jako právě Goerne.
Jeho hlas je bohatý, plný a sametový, díky svému "nekonečnému" dechu dokáže zvuk tvarovat dle libosti, pracovat s dynamickými odstíny, gradovat fráze.
Třebaže nezanedbává text, emocionální výpověď je u něj spíš záležitostí kultivovaného zvuku než koncentrace na každou souhlásku. Goerneho navíc obklopoval i jemný, průzračný a jímavý zvuk orchestru vedeného dvaaosmdesátiletou dirigentskou legendou Herbertem Blomstedtem.
Kubelíkovo dědictví
Jeho chvíle pak přišla v druhé polovině, se Symfonií C dur zvanou Velká od Franze Schuberta. Orchestr řazený k několika nejlepším na světě působí jako soubor sólistů, ovšem vzájemně si neustále naslouchajících. Jeho vyloženě něžný, svítivý zvuk (zvláště dechů) skvostně slušel právě Schubertovi a jeho líbeznému melodickému předivu.
Třebaže Blomstedt svými gesty spíše jen naznačoval, odezva byla vždy okamžitá a intenzivní. Pokud se v současných kvalitách orchestru stále odráží i šéfování Rafaela Kubelíka, pak je to důvod k dvojnásobné radosti.
HODNOCENÍ MF DNES 100%
