Jistě bude zajímavé srovnání tohoto koncertu s nadcházejícím vystoupením Newyorské filharmonie, které Pražské jaro spolupořádá jako mimořádnou akci společně s institucí Praha - evropské město kultury 2000. Vyšší počet koncertů než v minulých letech a vůbec předimenzovaná nabídka pražského koncertního života však také byly patrně jednou z příčin, že některé pozoruhodné večery se nepodařilo vyprodat.
Například na špičkovém písňovém recitálu mezzosopranistky Bernardy Finkové - který se kryl s vystoupením cellistky Michaely Fukačové a ještě dalšími čtyřmi festivalovými akcemi! - zůstalo mnoho míst neobsazených. Dilema museli řešit i zájemci při pohledu na program 31. května. Slovenský klavírista Marián Lapšanský o jejich přízeň soupeřil s orchestrem FOK a recitátorem Janem Třískou. Na takové "dubly" vždycky někdo doplatí - alespoň v Praze určitě.
Ostatně nad otázkou, proč lidé v hlavním městě České republiky nechodí na koncerty hvězd klasické hudby tak intenzivně jako v jiných evropských metropolích, si lámou hlavu všichni osvícení pořadatelé, kteří se do Prahy pokoušejí přivést zástupce světové extratřídy z této umělecké oblasti. Odpověď nebude jednoduchá a nelze ji zřejmě hledat ani tak v rovině umělecké jako spíše sociologické. Mnozí lidé mají asi stále jiné, tedy existenční starosti a "náhlé", rychlokvašené vyšší vrstvy si zjevně ještě nevytvořily hlubší vztah k opravdovému umění.
To ovšem není hlavní problém Pražského jara, i když s ním do určité míry souvisí. Skutečnost, že v programu tohoto festivalu se vždy najdou výjimečné večery, totiž neznamená, že tento podnik má nosnou, přitažlivou koncepci. V tomto směru dostává nová umělecká rada Pražského jara v čele s Josefem Sukem, která bude plně odpovídat až - respektive už! - za příští ročník, úkol k přemýšlení.
Dosud totiž festival stále připomíná jakési volné pokračování koncertní sezony, či snad lépe řečeno její kondenzovanou podobu: totiž v zásadě vyrovnanou, leč ani nijak nepřečnívající, klidnou úroveň s několika dramaturgickými podněty, případně perličkami - letos to bylo například provedení všech smyčcových kvartetů Bély Bartóka, připomínka výročí Zdeňka Fibicha či dětský muzikál - a ještě několika exkluzivními "vsuvkami" typu Philadelphia Orchestra, Orpheus Chamber Orchestra, Bernardy Finkové, Kronos Quartet a podobně.
Do tvrdé světové konkurence s nesrovnatelně bohatšími a rozmáchlejšími festivaly ve Vídni nebo Salcburku může a musí jít Pražské jaro právě s jasnou, třeba i odvážnou vizí. Jen v takovém případě nebude vedle těchto gigantických podniků vyhlížet jako chudý příbuzný, jenž se občas nenápadně vycpává "vatou". Jen tak nebude vznikat podezření, že program je sestavován nahodile a Pražské jaro pak možná zaregistruje i světový tisk. Zatím festivalové tiskové konference navštěvují téměř výhradně čeští novináři, "svět" na nich zastupuje vlastně jen kolega ze Svobodné Evropy.
Především by se mělo razantně slevit z počtu koncertů a z délky festivalu, zato by denně měla být představena individualita, soubor či těleso světové elity. Možností je přece spousta, inspiraci je možno hledat u menších, ale koncepčně vyhraněných festivalů v zahraničí. Umělecká rada by prostě měla dokázat, že je ochotna i schopna kreativně a nově uvažovat. Pokud tak neučiní, nic nezkazí, ale také ničemu nepomůže.
 Simone Youngová při zkoušce před koncertem. |
 Simone Youngová v akci před pondělním koncertem na Pražském jaru. |
 Simone Youngová dává instrukce Bergenskému filharmonickému orchestru. |
 Australská šéfdirigentka Simone Youngová při zkoušce s Bergenským orchestrem. |
 Simone Youngová a Bergenský orchestr měly na festivalu Pražské jaro velký úspěch. |
 David Harrington, houslista a člen Kronos kvarteta sedí vedle překladatelky na pražské tiskové konferenci. |
 Členové Kronos kvarteta: houslista John Sherba (vpravo) a Hank Dutt, který hraje na violu. |
 Cellistka Jennifer Culp, členka Kronos kvarteta, na tiskové konferenci před pražským koncertem. |
 John Sherba, houslista Kronos kvarteta na tiskové konferenci před pražským vystoupením. |
