Aspoň v nejužším centru a okolo hlavních koncertních sálů. Jistě, jsou tu billboardy, o něž se starají partneři festivalu a jež propagují spíše ony partnery než samotný festival. V tomto směru jsou některé soukromé klasické festivaly mnohem důslednější, jakkoli se co do umělecké kvality s Pražským jarem nemohou měřit.
Také letos se v podstatě nenašel večer, který by - jako celek - vyloženě zklamal. Některé koncerty se dokonce dotkly hudebního nebe. Především provedení Mé vlasti pod taktovkou Jiřího Kouta, Dvořákovy Svaté Ludmily s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, vystoupení pianisty Murraye Perahii a Akademie sv. Martina v polích, gambisty Jordiho Savalla a souboru Hesperion XXI, a samozřejmě recitál Magdaleny Kožené, která za báječně citlivého doprovodu Malcolma Martineaua předvedla na písních Nováka, Schulhoffa, Debussyho, Poulenka aWolffa, že lidský hlas může vyjádřit to, co herec na jevišti.
V některých směrech vedení Pražského jara prokazuje nepopiratelnou odvahu. Například skoncovalo s Beethovenovou Devátou symfonií na závěr festivalu. Její provedení v minulých letech často končila na hranici trapnosti, zatímco se čtvrteční koncert z Dvořákových děl v podání České filharmonie řízené Zdeňkem Mácalem zařadil k těm umělecky "výživným".
Dále se snaží zabránit tomu, aby se úvodní Má vlast stala stejně trapnou znělkou. Sáhlo také k provedení kompletního cyklu Dvořákových symfonií, z nichž některé se téměř nehrají. Ale především vymyslelo nokturna a matiné, která by se mohla stát perličkou na dortu. Jen je nutno vážit, kvůli kterým umělcům bude publikum ochotno přijít v půl jedenácté večer, případně riskovat potíže s dopravou.
Je přece otázkou prestiže, aby i na těchto koncertech bylo plno. Letos publikum riskovalo velmi ochotně kvůli pianistovi Garricku Ohlssonovi, méně ochotně už kvůli Trevoru Pinnockovi, jakkoli je v oboru cembala obrovskou kapacitou. Modelového umělce pro nokturna lze tedy popsat asi jako obecně známého miláčka davů.
Odvahou by Pražské jaro možná nemělo šetřit ani v jiných rovinách. Samozřejmě že svým rozpočtem nemůže soupeřit s jinými světovými přehlídkami, ty však nezastírají, že jsou přehlídkou nejen špičkové umělecké, ale i společenské úrovně.
Možná bychom si měli konečně přiznat, že i Pražské jaro je a s rozvíjejícím se tržním prostředím čím dál více bude do určité míry záležitostí "high society", a nechat tuto vrstvu, aby se prezentovala mimo jiné i tím, že bude festival více podporovat. Dá se odhadnout, že některé koncerty by byly beznadějně vyprodány, i kdyby nejdražší lístky stály nejen tisíc korun, ale třeba tři, čtyři nebo pět tisíc. Kvalita se prostě musí chytře prodat.
