V jeho jménu se u nás koná a ještě určitě bude konat leccos, třeba i hasičská vodní show v Praze na Vltavě, nakonec proč ne, ale od špičkových kulturních institucí se přirozeně čeká nějaká myšlenka. Pražské jaro ji letos zhmotnilo do podoby skladeb, které napsali čeští i slovenští soudobí autoři, často přímo na objednávku festivalu.
Dalo se jistě jít pohodlnější cestou, ale festivalu slouží ke cti, že tak neučinil. Ať už budou osudy nových děl jakékoli, jejich autoři, mezi nimiž figurovali Marko Ivanović, Michal Nejtek, Luboš Mrkvička a další, rozhodně nabídli podněty k diskusi, což není málo.
Svým způsobem se dá pochopit, že tuto sázku na nejistotu dramaturgie vyvažovala sázkami na jistotu. Bachovské kreace dirigenta Johna Eliota Gardinera a jeho souborů jsou už několik desítek let konstantou stejně jako projekty typu Jerusalem, za nimiž stojí Jordi Savall. Oba páni však drží uměleckou laťku stále vysoko.
Ostatně i maďarský dirigent Iván Fischer při každém hostování se svým Budapest Festival Orchestra dokazuje, co to je mnohaletá práce s hudebníky. Jejich provedení Mahlerovy Symfonie č. 2 bylo orchestrálním festivalovým vrcholem, jemuž se vyrovnal pouze výkon Royal Concertgebouw Amsterdam s dirigentem Danielem Gattim.
Přiblížit se k těmto výšinám se už zdaleka nepodařilo Varšavské filharmonii. Česká filharmonie zažila svou hvězdnou chvíli hned na úvod, když si doslova „padla do noty“ s dirigentem Tomášem Netopilem, jehož Má vlast se zapíše jako esence lehké, vzletné romantiky.
Příjemné byly vzpomínky na Leonarda Bernsteina, a to přesto, že jeho skladatelský odkaz není jednoznačný a že Česká filharmonie mohla být při hraní muzikálů uvolněnější. Nicméně setkání s londýnskými muzikálovými zpěváky bylo zážitkem a potvrdilo, že špičky tohoto žánru jsou dost důstojné i pro Pražské jaro.
