Úterní koncert švýcarského tělesa Tonhalle-Orchester Zürich vedeného francouzským rodákem Lionelem Bringuierem nabídl ryzí orchestrální brilanci v nejklasičtějším slova smyslu. Takovou, kterou před povrchním laciným efektem zachraňuje mistrovství skladatelů a umění hudebníků.
Skladba Rugby od Arthura Honeggera líčí, jak název napovídá, atmosféru sportovního utkání, ostatně Honegger sám byl nadšeným sportovcem. Ovšem se šišatým míčem nakládá tak, že je to rytmicky i harmonicky velmi sofistikovaný pohyb. Koncert pro klavír Benjamina Brittena pak patří mezi autorovy rané skladby, a i když v jeho tvůrčím odkazu není na špici, autorova schopnost originálně experimentovat, aniž by opustil „pevnou půdu“ tradice, se už projevuje.
A konečně Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova, to je gejzír orchestrálních nápadů a barev, inspirovaných i exotickými kraji. Norský pianista Leif Ove Andsnes přednesl sólový part v Brittenovi bez nejmenšího zaváhání, orchestr hrál všechny skladby uvolněně, lehce a měkce, a s Bringuierem, jenž ho vede čtyři roky, si zjevně rozuměl. Jako přídavek spolu zahráli Debussyho Zahrady v dešti.
Také Budapest Symphony Orchestra, který v Obecním domě vystoupil ve čtvrtek, si se svým šéfem Ivánem Fischerem rozumí. Ovšem v tomto případě jde o druh souznění, které přesahuje běžná měřítka. Fischer totiž těleso založil roku
Orchestr se přirozeně průběžně obměňuje, ale i tak je očividné, že i když hraje tak komplikované dílo, jako je Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ Gustava Mahlera, nepotřebuje od dirigenta žádné výrazné pokyny. Spíš jen jakási „udržovací“ gesta či jejich náznaky, které hudebníci čtou s naprostou samozřejmostí.
Toto dílo patří, při vší obsahové závažnosti, k Mahlerovým zvukově nejefektnějším symfoniím, ostatně využívá i dva ženské sólové hlasy a sbor. Co do síly účinku si Maďaři nezadali s orchestrem Royal Concertgebouw Amsterdam, který před pár dny na Pražském jaru hrál Mahlerovu Symfonii č. 1. Člověku se zdálo, že toto monumentální dílo poslouchá ne jako kolos, ale jako komorní výpověď, se všemi nástroji zřetelnými a jasně artikulovanými.
Dojem ozvláštnilo i umístění bicí sekce na varhanní emporu vedle Českého filharmonického sboru Brno, jehož štíhlý, transparentní zvuk skvěle zapadal do celkové koncepce. Altistka Elisabeth Kulmanová zazpívala sólo Urlicht (Prasvětlo) s neokázalostí, jako sice extatickou, ale i prostou píseň. Její hlas se bez problémů nesl do sálu.
V poslední větě se k ní připojila sopranistka s nosným lyrickým hlasem Christiane Kargová a po posledním taktu bylo jasné, že skončila jedna z největších festivalových událostí. Publikum téměř jako jeden muž vyskočilo ze sedadel, a jakkoli v dnešní době má „standing ovations“ kdekdo, často bez zvláštního důvodu, v tomto případě byly namístě.
Pocta Bernsteinovi
Česká filharmonie je také, zvláště v posledních letech, zvyklá na bouřlivé ovace, proto možná překvapilo, že po první půli jejího pátečního koncertu zůstalo publikum v Obecním domě spíš rezervované.
Tento večer měl vzdát hold Leonardu Bernsteinovi, jenž si roku 1946 na prvním ročníku Pražského jara prožil svůj evropský debut. Zazněly tedy symbolicky i dvě skladby, které tehdy řídil: El salón México od Aarona Coplanda a Second Essay od Samuela Barbera. K nim byla ještě vybrána suita z Bernsteinovy hudby k filmu On the Waterfront.
Americký dirigent Keith Lockhart, jenž stojí v čele Boston Pops Orchestra, věnujícímu se filmové hudbě, muzikálu a vůbec komunikaci mezi klasikou a popem, však jakoby komunikaci s Českou filharmonií buď nezvládl, anebo na ni měl málo času. Její členové vložili do hry všechnu symfonickou brilanci, jenže jsou hudební oblasti, v nichž je sice brilance nezbytná, ale současně se předpokládá, že hudebníci se od not odpoutají. A to se moc nedařilo.
Ještě markantnější to bylo ve druhé části, v níž došlo na Bernsteinovy muzikály. Orchestrální části, ať už to byla předehra ke Candidovi či Mambo z West Side Story, byly precizně zahrané, ale byla to jakási upjatá preciznost. Nechce se věřit, že by se filharmonici neuměli či nechtěli „odvázat“, spíš se dirigentovi nepodařilo je povzbudit.
Podstatně víc to „žilo“ před orchestrem. Do Prahy totiž dorazili zpěváci, pohybující se na britské muzikálové scéně. Uvedl je Vojtěch Dyk, jenž se sám Bernsteinovi věnuje, uvádí jeho Mši, z níž zazpíval i ukázku. Přidal se i v některých dalších číslech, třeba ve slavném Tonight. Ve svém vstupu prohlásil, že při prvním poslechu kolegů z Británie mu „spadla čelist“. Lze mu to věřit.
Ostatně ze způsobu, jakým Celinda Schoenmakerová zazpívala pověstnou árii z Candida, by spadla čelist i mnoha operním sopranistkám, nejen českým, ale i leckterým světovým, neboť do Candida se občas pouštějí i operní scény. Byl to virtuózní, ve výrazu nijak kamuflovaný či uřvaný zpěv, který ale rozhodně nezaváněl operou s její striktní technikou. Jako naprostí profesionálové se předvedli i její kolegové. Všichni skutečně zpívali, neuchylovali se k žádným polomluvám, přitom zpěvem i textem něco ztvárňovali a navíc předváděli herecké etudy.
A ke konci si člověk řekl, že při vší úctě k Bernsteinovu skladatelskému odkazu jako celku, skutečně jedinečný byl v jedné oblasti, a to právě v muzikálech.
