Pondělní festivalový program České filharmonie v Obecním domě nabídl atraktivně kontrastní program. Původně ho měl dirigovat Jiří Bělohlávek, ale ten musel kvůli nemoci odřeknout a jako náhradu doporučil Petra Altrichtera. V druhé polovině totiž měla zaznít Šostakovičova Symfonie č. 13, kterou Altrichter již několikrát uvedl.
Toto silné, mrazivé dílo, zhudebňující Jevtušenkovy verše, nemilosrdně tepe do černého svědomí sovětského režimu. Od antisemitismu přes utrpení žen shánějících v prázdných obchodech základní tovar, všudypřítomný strach až po kariérismus v totalitní společnosti. K drtivosti provedení nejvíc přispěl mužský sbor, tvořený členy Pražského filharmonického sboru a Kühnova smíšeného sboru, méně pak litevský basista Kostas Smoriginas. Jevtušenkovy verše „recitoval“ jednotvárně, chyběla mu výmluvně úsečná dikce, jíž by měl vyjádřit hrůzu, soucit, ironii i výsměch. Zpěváci z Pobaltí mívají blízko k ruštině, ale tentokrát se vlastně nedalo poznat, v jakém jazyce sólista zpívá. Vůbec celé provedení zapůsobilo spíše umírněným než vyostřeným dojmem.
V první půli zazněla Mozartova raná Sinfonia concertante pro housle, violu a orchestr, v níž se jako vyrovnaná, sehraná dvojice předvedli houslista Jiří Vodička a houslista Jakub Fišer, jenž housle tentokrát vyměnil za violu. Hudbu klasicismu by Česká filharmonie měla hrát mnohem častěji, svědčí ji.
Příliš nekonečný vesmír
Pražské jaro přirozeně zve i další české orchestry, od nichž by se v takovém případě měly spíš než „standardní“ repertoár čekat výjimečné projekty, zprodukované pro festival. Filharmonie Brno tuto představu při středečním koncertě ve věcném, střízlivém prostoru Fora Karlín částečně naplnila, i když Faustovskou kantátu od rusko-německého autora Alfreda Schnittkeho (1934 – 1998) už hrála doma, takže až tak originální počin to nebyl. Tahle skladba, inspirovaná lidovým čtením ze 16. století, však každopádně stojí za poslech. Přes zdánlivý stylový chaos srší invencí a sarkasmem, bourajícím hranice klasiky.
Skladatel si totiž na stěžejním místě s názvem Noční scéna dovolí cosi jako vpád rockové opery, to když v rytmu tanga popisuje mimo jiné, jak ďábel tloukl s Faustem o zeď, až na ní zůstaly kusy mozku... Part psal původně pro Allu Pugačevovou. Očividně si tedy představoval hlas z popu, rocku či odjinud, zkrátka ne nutně podložený operní technikou, ale schopný syrového, až vulgárního výrazu. A něco takového tedy mezzosopranistka Kateřina Jalovcová rozhodně nezosobňuje. Bylo to nudné i jako operní zpěv, o schopnosti napodobit jiný styl nemluvě. V podstatě žádný výraz nepředvedl ani barytonista Roman Janál v partu Fausta.
Solidnější výkony podali tenorista Richard Samek, který partu vypravěče dodal jistý efekt, a kontratenorista Jan Mikušek. Dirigent Dennis Russell Davies je kapacita v moderní hudbě, s orchestrem na skladbě očividně udělal kus práce, proto překvapuje, že si sólistickou sestavu nepohlídal, nebo že tak neučinilo Pražské jaro. Zvlášť když před pár lety se v Brně na provedení podílela Iva Bittová.
Vedle úderného a nápaditého Schnittkeho zapůsobil jinak oblíbený cyklus Planety od Gustava Holsta trochu jako invencí chudý příbuzný, který se dlouho nemá k odchodu. Po razantním vjezdu Marse a pár dalších místech už se málokdy něco dělo, až vznikal pocit, že kdyby se z této suity ubralo hodně not, nic by se nestalo. Je otázka, zda se brněnský orchestr neměl pochlubit něčím jiným.
To proslulý Orchestra of the Age of Enlightment s legendárním dirigentem Williamem Christiem se ve čtvrtek v Rudolfinu ukázal v plném světle, dramaturgicky i interpretačně. Přivezl suity Johanna Sebastina Bacha a skladby francouzských, či francouzskou hudbou ovlivněných barokních autorů. Christie dokonce publikum upozornil, že jeden z nich, Johann Caspar Ferdinand Fischer, byl původem Čech. Virtuozita tohoto souboru je rozhodně obrovská, tak obrovská, až si člověk říká, zda nezachází příliš daleko a nestává se samoúčelně dravou, na úkor původního, čistě hudebního sdělení. Ale to je, pravda, jiná úvaha než zda Filharmonie Brno musí nutně do Prahy vozit Holstovy Planety.
