Klasika totiž nestárne, nanejvýš dostává něžnou patinu kouzla nechtěného. Ale druholigový Kašpárek, bez ohledu na hercův šarm a kaskadérskou odvahu, čpěl práchnivinou už v době svého vzniku. Naopak kanadský dokument Obří nákupní centrum v Edmontonu vyhlížel jako pohlednice z říše sci-fi i v očích diváka, který právě přivlekl týdenní nákupy z některého supermarketu.
Jenže kam se hrabou tuzemské chrámy spotřeby na onen olbřímí, oslňující i děsivý objekt - město samo o sobě, kam ročně zavítá víc lidí než do Disneylandu a kde se současný trend, zábava ve všem a nade vše, dávno stal skutečností. Mořské vlny, delfíni, ponorky, diskotéky, horská dráha, masáže jako by zastínily i původní účel - bloudění s nákupními košíky.
Pod umělou střechou vytvářející věčné jaro se chodí na zdravotní procházky a na milenecké schůzky, kněz tu láká ovečky do kostela na popcorn, invalida na vozíku naplňuje svou touhu po lidské společnosti. Ale pod tou vší reklamní jásavostí tiše prosakuje soucit s lidmi, kteří už život venku téměř neznají a nepotřebují.
Spojnicí mezi minulostí a vizí budoucnosti se stal sobotní pořad Frank Lloyd Wright: Guggenheim Museum N.Y. Nikoli nudně vzdělávací dokument, nýbrž velmi osobní, napínavý a nápaditě vyprávěný příběh o něžně zlehčovaném boji "dobra" se "zlem" - tedy o tom, jak architekt Wright ve své době těžce prosazoval tehdy pobuřující představu nyní opěvované budovy Guggenheimova muzea v New Yorku.
Navíc v sobě působivý snímek tají velmi příhodné rýpnutí vůči převážné většině tuzemských dokumentů o umění, které dávají najevo, že jinak než ospalým putováním kamery po vystavených obrazech za doprovodu klavíru se točit nedají.
12. srpna 2002 10:26
